Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)

Emanuel Rádl (1918)

Kant měl velký vliv na německé pojetí práva. První zavedl do definice práva jako podstatnou vlastnost možnost donutiti postižený subjekt k jednání podle zákona, kdežto jiní filosofové necítili potřebu tohoto znaku; první také dogmaticky rozpojil, spoléhaje na Thomasia, právnictví a mravouku jako dva obory principiálně různé, čímž dal podnět k theoriím, jež konstruují právo nezávisle na všeobecných etických zásadách.
T.zv. romantická právní filosofie se vyvinula z odporu k nauce o t.zv. právu přirozeném, uznávaném v různých školách od doby klassické až do 19. století, a studovaném zvláště za osvícenství, jehož i Kant byl přívržencem. V racionalistickém osvícenství se rozuměly přirozeným prá/231/vem ty zásady právní, kterých dojde každý rozumný člověk bez ohledu na ustanovené zákony.
Toto přirozené právo se prý dá dedukovati z vlastností člověka, uznaných za základní (např. že jsou si lidé rovni, že každý baží po štěstí atp.) V ovzduší školy Schellingovy a prý pod vlivem politických theorií anglického odpùrce revoluce Burkeho povstal odpor proti tomuto přirozenému právu. Podle G. Huga neexistují právní zásady, poznatelné apriori, nýbrž právo se vyvíjí v dějinách a u různých národů různě. …
Hegel spojil nauku Kantovu s naukou těchto odpůrců přirozeného práva ve filosofický systém, který měl a má dosud veliký vliv. …
(0244, Romantická věda, Praha 1918, str. 230-31.)