Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Emanuel Rádl (1913)

Tuto filosofii vědy stavím proti učení o pokroku objektivního vědění. Opírá se o realistický světový názor, který našel nejhlubší výraz v románech F.M.Dostojevského a za který u nás bojoval Tomáš Garrigue Masaryk. Tento realismus (který má s realismem francouzských spisovatelů společné snad jen jméno) souvisí s mnohém /48/ ohledu také s filosofií Nietzschovou. Realistickou se tato metoda nazývá proto, že si dává za úkol líčit události. Osobnosti jako Paracelsus, Leonardo či Stahl tvoří její přímo daný objekt (res), a nikoli pouhé stadium, jímž prochází vědecká pravda. Představují objekt, který musí být pochopen jen ze sebe samého.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 47-48.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)