Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ivan Blecha (1998)

interpretace (z lat. interpretari, vykládat, překládat, umět posoudit) v širším smyslu výklad vůbec. V ↑hermeneutice jedna z metod, jíž má být smysl daného textu nebo jiného duchovního útvaru převeden do obecného a zpravidla jazykově fixovaného porozumění. Přitom se vědomě rezignuje na postulát úplné bezpředsudečnosti, neboť každé porozumění je vázáno na množství předchůdných, interpretaci ovlivňujících podmínek.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)

Jan Štěpán (1998)

výrok logická kategorie užívaná zpravidla ve významu syntaktickém pro ↑větu, ale i sémantickém pro ↑soud či ↑propozici. Podle (smíšené) definice je v. jazykový výraz, u nějž má smysl uvažovat, zda je pravdivý nebo nepravdivý (tj. jméno ↑hodnoty pravdivostní, vyjadřující soud či propozici). Musí jít o oznamovací větu, která neobsahuje volné ↑proměnné (zájmena). V. je determinován časově a místně, tj. v tomto ohledu není ten jazykový výraz nijak parametrizován (např. v „prší“ je chápán jako nezávislý na kontextu). ↑Logika výroková člení v. na jednoduché (neobsahují žádnou vlastní část, která je v., resp. Neobsahují žádnou logickou ↑spojku), např. 3 . 5 = 15, a složené (obsahují aspoň jednu vlastní část, která je v., tj. obsahují aspoň jednu spojku), např. 2 ≤ 4 – je to zkratka pro (2 < 4) nebo (2 = 4); ↑logika predikátová člení v. na singulární (jedinečné; neobsahují žádný ↑ kvantifikátor), existenční (začínají existenčním kvantifikátorem) a obecné (začínají obecným kvantifikátorem), např. (po řadě) 0 < 5, …
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 436-7.)