Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Situace naší filosofie není dobrá, i když si to většina našich filosofů nepřiznává. Nemluvím o tom, co není známo, co nekoluje ani v samizdatech nebo třeba jen v několika opisech. Z pochopitelných důvodů se to vymyká posouzení. Ale jedna věc zaráží: stalo se módou vyzdvihovat Patočku a jmenovat jej při každé příležitosti a skloňovat jeho jméno ve všech pádech. Patočka vlastně znamená pokus vnést do českého filosofického myšlení novou ingredienci, nový proud, novou problematiku. Sám asi rok před svou smrtí v kruhu svých žáků velmi střízlivě mluvil o tom, jak se mu přece jenom zdá, že vsadil na nosný projekt, když se rozhodl pro fenomenologii (jako student). I když se Patočka (zejména ovšem později) zabýval českým myšlením, jeho hlavním cílem bylo, aby napomohl v českých poměrech fenomenologii a fenomenologickému myšlení. Můžeme se tedy tázat, v jakém smyslu a do jaké míry se mu tento záměr zdařilo uskutečnit. Když se dnes kdekdo na Patočku odvolává, můžeme se tázat, má-li vskutku nějaké své nejen žáky, ale následovníky, kteří by šli dále jeho cestou (i když nepochybně s jistými modifikacemi, neboť nemohou dogmaticky zůstávat u Mistra a opakovat co „on sám řekl“. A co vidíme?Největší Patočkovo systematické dílo (vlastně jediné systematické dílo) bylo a zůstalo jeho habilitační práce „Přirozený svět“. Loni uplynulo půlstoletí od napsání a publikace této práce, letos v březnu je tomu 10 let, co Patočka zemřel, v červnu tomu bude 80 let od jeho narození – a dosud nemáme českou práci některého z Patočkových žáků, která by třeba jen srovnala Patočkovo pojetí s Husserlovým, neřku-li zhodnotila je vůbec. (Krouž. blok, list 87-158.) – (Praha, 870404-3.)

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Jaroslav Kohout (2004)

Jinak si myslím, že Honza Sokol je v rámci svého náboženského i filosofického světonázoru i odborné a politické činnosti vždycky otevřen jakékoli kritice a diskutuje s otevřeným hledím. Proto je podle mne nejen jako vysokoškolský pedagog a lidský, filosoficko-náboženský myslitel, ale také jako politicky aktivní účastník veřejného života naprosto svobodomyslný a nepodléhá žádné úzce stranické ideologii. Pokud by ještě někdy do veřejného života vstoupil, nepochybně bude reprezentovat stylově a koncepčně naprosto srovnatelnou pozici, jako měl Masaryk nebo Rádl.
Na rozdíl od spontánního entuziasty Rádla, zato ve shodě se střízlivým Masarykem má ovšem profesor Sokol velký smysl pro skutečný poměr politických sil a pro umění čestného a únosného státnického kompromisu. Nezaskočí-li ho vážná nemoc nebo jiná nepřízeň osudu, mohla by mít česká veřejnost ještě příležitost pocítit podněty jeho bystrých náhledů do duchovní struktury soudobé civilizace.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Filip Karfík (2001)

… Tato metoda „interakce mezi studiem detailním a koncepcemi celkovými“50 musela zvláště v oblasti historických výkladů vést téměř nevyhnutelně ke ztroskotání, neboť Patočku zavlékala vždy znovu a znovu od „tažení velkých čar historických souvislostí“51 do intensivního nekonečna pramenného bádání. Skoro by se chtělo říci, že Patočkovy válečné projekty byly příliš náročné, protože byly příliš náročivé. K jejich dokončení by Patočka pravděpodobně byl potřeboval alespoň ještě jednou tolik času, kolik do nich již investoval v okamžiku, kdy na nich přestal pracovat.
K tomu všemu pak přistupuje ještě jeden moment, který není bez významu. Ve všech případech jde o filosofické spisy, které jako takové předpokládají určitou filosofickou koncepci. Skutečnost, že Patočka žádné z těchto svých válečných děl ani později nikdy nedopsal a že na místo toho koncipoval vždy znovu tematicky sice obdobné, ale přesto jinak utvářené projekty, svědčí o tom, že jeho filosofická východiska nebyla ustálená. Mohla to být proto také určitá nejistota o filosofických základech, na nichž byly tyto spisy budovány, spjatá navíc s Patočkovou mimořádnou schopností přijímat nové filosofické podněty a revidovat své vlastní koncepce, jež přispěla k tomu, že Patočka své válečné knihy nedopracoval a že je nakonec definitivně odložil ad akta.
(Patočkova strahovská pozůstalost a jeho odložené opus grande,
in: Kritický sborník 20, 2000-2001, str. 140.)

Klaus Schaller (2010)

... V roce 1975 řekl Patočka na jednom oficiálně nepovoleném semináři: „Duchovní člověk není samozřejmě v běžném smyslu slova politik ... není stranou v rozepři ... ale je zase jiným způsobem politický, samozřejmě, a nemůže nebýt, protože vrhá v tvář téhle společnosti a tomu, co kolem sebe nalézá, právě tu nesamozřejmost skutečnosti.“ Konflikt s vládnoucí mocí byl nevyhnutelný. Patočka stejně jako Komenský požadují ve své filosofii humánní odpovědnost politiky a vědy, aniž se přitom stali dogmatickými. Proti materialismu klade „duchovní život“. Ducha při tom nechápe v návaznosti na idealistickou tradici jako nějaký vyšší Superprincip bytí. Duch je u něho chápán jako angažovanost člověka ve světě, kde se mu, solidárně s postiženými, zakoušením problematičnosti daného otevírají oči pro nový život, život v pravdě. V takové „pravdě“ člověk pojímá sám sebe nově a zakouší se jako bytost, jež je oprávněna a povinna ve svém jednání tuto pravdu hájit.
(Klaus Schaller, Vzpomínky na Jana Patočku, in: Patočka, Korespondence s komeniology II, Sebr. spisy sv. 22, Praha 20121, str. 334.)