Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John D. MacDonald (1982)

… Všichni do jednoho, jak říká Meyer, jsme tak či onak, více či méně, skrytě či nepokrytě prohnilí.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 473.)

John D. MacDonald (1982)

„Už toho zažil tolik -- „
„Podívej, drahoušku. Doufej, že dokáže přijmout věčnou pravdu, že život je jeden z nejtěžších. A chvílemi nepříjemně nevypočitatelný.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 431.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Emanuel Rádl (1913)

Tuto filosofii vědy stavím proti učení o pokroku objektivního vědění. Opírá se o realistický světový názor, který našel nejhlubší výraz v románech F.M.Dostojevského a za který u nás bojoval Tomáš Garrigue Masaryk. Tento realismus (který má s realismem francouzských spisovatelů společné snad jen jméno) souvisí s mnohém /48/ ohledu také s filosofií Nietzschovou. Realistickou se tato metoda nazývá proto, že si dává za úkol líčit události. Osobnosti jako Paracelsus, Leonardo či Stahl tvoří její přímo daný objekt (res), a nikoli pouhé stadium, jímž prochází vědecká pravda. Představují objekt, který musí být pochopen jen ze sebe samého.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 47-48.)

John D. MacDonald (1982)

„Vycházíš z předpokladu, že každý člověk je od přírody ohromný a že pak se stane něco, co ho zdeformuje. Vycházíš z obecné představy dobra. Podle ní bychom my, jako společnost, měli chápat, co je příčinou zatrpklosti těchto lidí. Chápat /506/ a pokusit se je léčit. Podle mě je zase v lidech zlo, které může existovat samo o sobě, bez příčiny. Černá duše, která si ve své černotě libuje. U takřka každého stádního živočicha se vyskytuje fenomén gaunera.“
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 505-06.)