Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Mluvíme-li o „trvání“, máme na mysli něco, co trvá; o čase však obvykle neříkáme, že trvá, neboť máme za to, že ubíhá, běží, utíká, letí, apod. Nemyslíme přitom na to, že není tak docela jasné, co to vlastně utíká atd.; to, co tak běží a utíká, musí přece při tom běhu nějak zůstávat tím běžícím, musí tedy nějak „trvat“. Nedovedeme si představit, jak by čas mohl být pouze tím běžením a utíkáním, a že by tím dokonce mohl být, i kdyby zrovna nic neběželo a neutíkalo. Kdybychom na tom takto chtěli trvat, došli bychom ovšem k podivnému závěru: to, co by v tom „běhu času“ bylo tím běžícím etc., by byl čas sám, a ten čas by proto musel mít povahu něčeho trvalého, tedy vlastně se neproměňujícího, neboť po celou dobu toho běžení a utíkáni by to přece musel být ten čas, který v tom běhu zůstává týmž časem, jakým byl kdysi dávno v minulosti a jakým bude někdy v budoucnosti. Nakonec bychom došli k tomu, že to, co v běhu času trvá, je sám čas – a ten přece neběží, protože musí být po celou dobu týmž časem. Takový paradox se však netýká jen času, ale všeho, co se mění a pohybuje, tedy např. také všeho toho, co se vyvíjí, ba i toho, co vůbec žije, apod. To, co se vyvíjí, se nevyvíjí – jak to kdysi vyostřeně formuloval Rádl. A to, co žije (nebo kdo žije), vlastně nežije, protože život je změna, zatímco ten, kdo žije, přece po celou dobu svého života trvá jako týž. Zdá se tedy, že s trváním něčeho, co se mění a pohybuje, máme vážné potíže, zejména ve vztahu k času. Jakousi „intuicí“ (či spíše pseudo-intuicí, protože je zjevně mylná) jsme vedeni k tomu, abychom s jakousi samozřejmostí předpokládali, že pro každý pohyb a pro každou změnu platí to, co známe ze svých zkušeností s místním pohybem: pohybovat se může jen něco, a toto něco musí po celou dobu pohybu zůstávat týmž. A zůstávat týmž pro nás znamená zůstávat beze změny, tj. nepodílet se na tom pohybu svým vlastním proměňováním, ale zůstávat pro takovou změnu jen jakýmsi podkladem, základem, substrátem. Tak vypadá naše základní intuice; a proto bylo tak velkým a vysloveně nestravitelným překvapením, když se teoretická fyzika nedávné doby musela smířit s tím, že pokud se světlo chová (za určitých okolností) jako vlnění, jde o vlnění samostatné a bez substrátu. Nevlní se tu „něco“, ale světlo je samo tím vlněním. Tím se ovšem otvírá cesta k novému, odlišnému chápání přinejmenším některých druhů pohybu: nemusí tedy být každý pohyb pohybem něčeho, co se samo nehýbe, nýbrž pohyb může být samostatnou skutečností, která nevyžaduje nezbytně nějaký substrát, tedy žádnou „substanci“, co, co by bylo možno označit a identifikovat jako nositele pohybu. Mohli bychom tedy připustit, že také čas je něčím podobným, tedy že „utíká“, aniž bychom směli předpokládat, že uprostřed toho útěku (či utíkání) zůstává něco pevného, co bychom mohli označit za „čas sám“, tj. ten čas, který zůstává týmž časem i při tom utíkání a jemu navzdory.
(Písek, 080517-2.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)