Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

E: Někdy vám vytýkají, že si zachovávat odstup od událostí světového dění.
H: Myšlení znamená vždy tak trochu samotu. Jakmile se angažuje, snadno sejde z cesty. To já znám. Poznal jsem to v roce 1933, když jsem se stal rektorem v tom tragickém okamžiku německých dějin. Zmýlil jsem se. Je angažovaný filosof ještě filosofem? Co ví filosof o tom, jak filosofie skutečně působí na lidi a dějiny? Filosofie se nedá organizovat.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 23.)

Martin Heidegger (1969)

Allein das Denken ist nicht nur als Suchen und Hinausfragen in das Ungedachte une aventure. Das Denken ist als Denken in di Ankunft des Seins, in das Sein als die Ankunft gebunden. Das Sein hat sich dem Denken schon zugeschickt. Das Sein ist als das Geschick das Denkens. Das Geschick aber ist in sich geschichtlich. Seine Geschichte ist schon im Sagen der Denker zur Sprache gekommen. /118/ ... /119/ ...
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. ... Das künftige Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wesens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sagen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wolken die Wolken des Himmels sind. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S.117.)

Aristotelés (-706)

Příčinou (aition) se nazývá jednak to, z čeho jako ze součásti něco vzniká; tak jest kov příčinou sochy, stříbro příčinou poháru a rovněž rod, k němuž ty látky náležejí. Jednak se tak nazývá tvar a vzor, tj. pojem bytnosti, a pak i rody toho, tak na příklad příčinou oktávy jest poměr dvou k jedné a vůbec pak číslo, a pak části, obsažené v pojmu. Za třetí se příčinou nazývá to, z čeho nejprve pochází počátek změny nebo klidu; tak na příklad příčinou jest rádce, a tak otec je příčinou dítěte a vůbec působící činitel příčinou toho, co jest měněno. Za čtvrté příčinou jest něco jako účel, tj. to, k čemu něco směřuje, jako na příklad příčinou procházky jest zdraví. Neboť na otázku, proč někdo jde na procházku, odpovídáme, aby zůstal zdráv; říkajíce to, jsme přesvědčeni, že jsme udali příčinu. Tak se příčinou nazývá i to, co se činností jiného koná a děje ještě uprostřed před dosažením účelu; na příklad k zdraví směřuje odtučňování nebo pročišťování, léky nebo nástroje, věci /127/ to, jež jako prostředek slouží účelu; ale rozlišují se od sebe tím, že jedny jsou nástroji, druhé výkony.
Tolik je tedy asi významů, v nichž se mluví o příčině. Ježto však příčina má tak mnoho významů, vyplývá z toho, že totéž může míti více příčin, a to nejen mimochodem; na příklad příčinou sochy jest jak umění sochařské, tak kov a oboje nikoli v nějakém jiném vztahu, nýbrž právě pokud jest sochou; ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako látka, druhé jako hybná neboli účinná příčina.
Ještě jest i vzájemný příčinný vztah, na příklad práce jest příčinou blahobytu a ten je příčinou práce, ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako účel a cíl, druhé jako počátek pohybu. Mimo to někdy jedno a totéž bývá příčinou opaku; neboť nepřítomnost toho, čeho přítomnost je příčinou určitého jevu, označujeme někdy za příčinu opaku; tak za příčinu ztroskotání lodi pokládáme nepřítomnost kormidelníka, jehož přítomnost byla příčinou její záchrany. Obojí však, přítomnost i nepřítomnost, jsou příčinou účinnou, od níž vychází pohyb.
Ale všechny příčiny právě vyjmenované dají se zcela zřejmě shrnouti do čtyř druhů. Hlásky jsou příčinou pro slabiky, látka pro to, co je z ní zhotoveno, oheň, země a všechno takové pro tělesa, části pro celek a návěsti pro závěr; všechno tj. příčinou jako to, z čeho něco jest, ale s tím rozdílem, že jedno jest jako podklad, například části, druhé jako bytnost, celistvost, složení a tvar. Semeno však, lékař, rádce a vůbec působící činitel jest příčinou jako to, od čeho pochází počátek změny nebo klidu. Jiné konečně jest příčinou jako účel pro jiné a jako dobro; neboť účel chce býti pro jiné něčím nejlepším a cílem. Přitom však nemusí záležet na tom, zda míníme dobro skutečné či zdánlivé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 126-27.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Aplikováno na Kanta samého to znamená: nesmíme se držet pouhého slovního popisu, jejž transcendentální filosofii Kant jako její původce dává, nýbrž musíme této ideji, tzn. Jejím určujícím částem daným v jejich celku, rozumět z toho, v čem je tato idea založena. Musíme jít zpět k jejímu věcnému základu, spíše než vycházet z toho, co učinil patrným její první popis. Při snaze o porozumění tradované filosofii se pak tudíž musí dojít až k postoji, který Kant zdůrazňuje s ohledem na Platónovu nauku o idejích: „Poznamenávám pouze, že není nic neobvyklého – jak v běžném rozhovoru, tak ve spisech – porozumět určitému spisovatel srovnáváním jeho myšlenek, které vyslovil o svém předmětu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj předmět dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.“4 Správně rozumět Kantovi pak znamená rozumět mu lépe, než on /15/ rozuměl sám sobě. Předpokladem k tomu je nepropadnout při výkladu stejným přehmatům, které Kant vytýká historikům dějin filosofie, když praví, že „mnohý dějepisec filosofie ... nemůže pro jazykový rozbor toho, co oni [staří filosofové] řekli, vidět to, co říci chtěli“.5 Správně rozumět podle toho znamená: zaměřit se na to, co chtěl Kant říci, a nezůstat tak stát u jeho popisů, nýbrž jít zpět k fundamentům toho, co míní.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 14-15.)
4 Kčr B 370, A 314.
5 I. Kant, Über eine Entdeckung nach der alle neue Kritik der vinen Vernunft durch eine ältere entbehrlich gemacht Arden soll, in: Immanuel Kants Weke, vyd. E. Cassirer, Berlin 1912 nn. (= Cass.), sv. VI, str. 71.

Martin Heidegger (1927-28)

V našem úmyslu a úkolu správně rozumět Kantově Kritice čistého rozumu je tak nutně obsažen nárok rozumět Kantovi lépe, než si rozuměl on sám. Není to snad domýšlivost a zároveň zlehčování předchůdce následovníkem, který se domnívá, že je dále? Ale my přece už víme, že zde neexistuje žádný postup vpřed ve smyslu vnějšího pokroku. Je nesmysl říci, že by Platón, Aristotelés nebo Kant byli překonáni. V úmyslu chtít lépe rozumět je tak málo domýšlivosti a podceňování, že je spíše právě vyzdvižením hodnoty toho, čemu chce být lépe rozuměno. Neboť chápeme-li správně, co to je rozumění, vidíme předem, že je možné a smysluplné jen tam,kde se předpokládá něco, čemu rozumět lze, co v sobě skrývá možnost být sledováno ke svým základům. O tom, co hodláme lépe pochopit, již tímto zároveň říkáme, že v sobě skrývá obsah, jímž bychom se sami chtěli nechat vést. Naopak všemu tomu, co ulpívá na povrchu a na základě své nevýznamnosti a prázdnoty neposkytuje oporu pro jakoukoli interpretaci, ani lépe rozuměno být nemůže. To, že něco může být lépe pochopeno a být toho hodno, je spíše jeho předností než znakem podřadnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)