Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Každý filosof se musí nějak orientovat v tom problematickém světě toho, čemu se říká „současná filosofie“. Co to vlastně je, tento její „současný svět“? Z naprosté převahy to je svět včerejška, protože každý skutečný filosof (nechávám stranou filosofické komentátory, autory předmluv a doslovů nebo slovníkových hesel atd.) ve svém filosofickém mládí z něčeho vyrůstá, a toto „něco“ je samo jen ve velmi vzácných případech něčím vskutku „současným“ ve své době. Skutečnou filosofickou „současnost“ proto nenajdeme v monografiích resp., ve velkých systematických dílech, nýbrž jen v náznacích a tu a tam okrajově formulovaných myšlenkách, které ještě neměly možnost se nechat dopracovat a promyslet, a to právě proto, že autor musel na mnoha stránkách prokázat, že čte všechno to údajně „současné“, co vychází (a ve skutečnosti je z naprosté většiny včerejší a předvčerejší), a prokazuje to jednak tím, že se tomu přizpůsobuje, jednak (navenek) tím, že to hojně cituje. Tohle vše nenachází dost obecného porozumění, zejména pak u většiny autorů přehledových článků a „historizujících“ dějin, protože ti se soustřeďují právě naopak na to, aby mohli ukázat, v čem ten který autor vlastně tvořivý nebyl a není, protože vycházel nebo vychází z autorů starších. Chceme-li proto najít a vymezit filosofická témata té které doby jako opravdu „současná“, musíme vycházet z perspektivy myslitelů doby pozdější; a pokud nám půjde o dnešní „současnost“, nezbývá než promyslit právě henkám ty jakoby okrajové poznámky, tu a tam utroušené uprostřed záplavy nejrůznějších znalostí a vědomostí a ponechané jen v té náznakovosti. Najít potom vskutku to podstatné předpokládá, že se ten, kdo to hledá a chce najít, musí sám orientovat ve své „současnosti“ tak, aby porozuměl jaksi předem, co bude náležet k těm stěžejním problémům zítřka. A možná by bylo dobře to pro jistotu formulovat ještě trochu jinak, neboť by to mnozí mohli chápat nesprávně: přizpůsobovat se současnému stavu se příliš neliší od toho, když se někdo už předem přizpůsobuje (dalo by se říci „jasnozřivě“) odhadovanému stavu zítřejšímu. On ten zítřejší stav totiž nemusí vždycky odpovídat tomu, co by za ty ústřední problémy považováno být mělo; někdy totiž ten, kdo už v dnešní současností aspoň v něčem rozumí „současnosti“ zítřejší, k níž má teprve dojít, může zůstat nepochopen (tj. nepochopen většinou těch, kteří sami tak senzitivními anténami nedisponují), leda s výjimkou několika málo těch, kdo budoucnost odhadují podobně nebo aspoň jeho odhadům lépe porozuměli), a to celou generací, někdy dokonce dvěma generacemi, a dostane se mu uznání až po tak dlouhé době, že vlastně ve své a nejblíže po ní přicházející době vlastně nemohl ani mít náležitý vliv, takže se jeho vidění budoucích věcí (a problémů) připomíná jen na okraji a pod čarou, zatímco skutečného vlivu dosahují jiní, kteří třeba ani netuší, že už měli předchůdce. Stanovení hlavních filosofických témat „současnosti“ tedy není žádnou záležitostí pro začátečníky; a pro ty, kteří už začátečníky nejsou, často bývá až příliš pozdě.
(Písek, 080326-1.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Hlavní témata, kolem kterých bude stále víc kroužit myšlení dnešních a zejména zítřejších filosofů, jsou: aktivita (spontánnost), ustavičná emergence nového (iniciace), subjekt jako vždy znovu vytvářený a udržovaný i obnovovaný zdroj nového, událost a událostné dění, sjednocování mnohosti – a ovšem ne-předmětnost (nebo také jsoucnost nejsoucího a nejsoucnost jsoucího).
(Písek, 081207-4.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Mezi fundamentální filosofická témata musíme především zahrnout některá tradiční (klasická, ale ne všechna) témata, jak je můžeme najít u různých velkých filosofů minulosti. Mezi prvními musíme jmenovat problém celku a několik problémů s ním těsně souvisících, zejména problém subjektu a subjektnosti, událostnosti, téličnosti, a také intencionality (neredukované na sféru vědomí, tedy obecně „směrovosti“ či „zaměřenosti“), problém aktivity a reaktibility (a tím vůbec problém „skutečnosti“, už vzhledem k jeho už verbální spjatosti se „skutky“), specielně pak problém reflexe (který ovšem můžeme také zařadit mezi témata aktuální). Vše by bylo možno shrnout pod jedno velké téma, totiž „událost“: právě událost musí být chápána jako celek, který někam spěje a je tedy nějak zaměřen (a zamířen), vytváří si svůj subjekt a stává se sama subjektem, a proto jí musíme připsat (aspoň na všech úrovních vyšších než ta nejzákladnější, primordiální) schopnost aktivity a reaktibility.
(Písek, 090712-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)