Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (2014)

Budoucnost je tu myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu /124/ stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ: a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a ubírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné, opravdové počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani [ ... ] v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.⁹¹ Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světa přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. Takové dílo se nemusí dařit, ale tam, kde se daří, k němu doopravdy patří charakter jakéhosi „příchodu shůry“, neboť vskutku vzniklo něco nového. Nevzniklo to však „z novosti“ a nevzniklo jenom něco „nového“: nakolik takové zdařilé setkání staví věci do jiné situace a dává minulosti svých účastníků nový význam, děje se tu právě něco podstatného. /125/ A jakožto podstatné je v žádném případě nelze oddělit od minulosti a toho, co už „je zde“.
Myslím, že potřeba zajistit pro novost nezávislý zdroj v síle „nepředmětna“ či „budoucna“, tedy v jakési „neodvoditelnosti samé“, nám spíše brání než pomáhá porozumět tomu, v čem vlastně spočívá výkon bytí těch, kteří se na časovém dění a jeho nezajištěné ob-nově podílejí.
(Čas a přítomnost ve světě, in: Život rozumění, Praha 2014, str. 122-125.)

Pavel Kouba (1996)

Nietzschův nihilismus je odmítnutím představy posledního základu či pravdy samé; rozlišování původního a odvozeného, pravého a nepravého se u něho odbývá vždy ve světě, a je tudíž obecně vzato „pohyblivé“, ale zároveň – na rozdíl od postmoderní „hry bez pravdy a původu“ – v dané situaci také nutné a opodstatněné. Rovněž bytí má ve světě různé významy: je bytím jsoucna a žádným „nic“, a zároveň je „zcela jiné“ než jsoucno a totožné s nicotou. U Nietzscheho však tyto významy nejsou spojeny v jednotu, ani se jednoduše nevylučují, ochovávají si oba svou platnost a podílejí se na teroetickém rozklenutí dvojznačného prostoru světa. Tuto dvojznačnost se snaží postihnout i Heidegger, jenž však pokládá za nutné myslet obě určení jako jednotu. Výsledná Heideggerova koncepce nihilismu má potom zvláštní charakter, jímž se prozatím vyznačuje i většina dalších kroků k dekonstrukci metafyziky: lze ji pokládat jak za pokus uchovat fundační strukturu v negativním modu, tak za pokus tuto strukturu negovat; obě řešení by však z hlediska Nietzscheho byla poslední, a tedy nihilistická.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 49.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Potřeboval jsem teď nahlédnout do Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ a kromě toho, co jsem potřeboval zjistit, jsem byl až překvapen, kolik Patočkových termínů, výrazů a obratů lze najít i v mých starších textech. Vždycky jsem se bránil tomu velkému tlaku Patočkova působení, takže sám Patočka měl silný dojem širokého nesouhlasu z mé strany (napsal to v jednom dopise). Ve skutečnosti však je vidět, jak jsem se bránil vlastně jen v některých směrech, ale jak jsem byl Patočkou velice ovlivněn. Pochopitelně jsem ty Patočkovy rukopisy neznal, nikdy jsem je neviděl, ani jsem o nich nevěděl (až do té doby, co se zjistilo, kolik jich Patočka kdysi koncem šedesátých let uložil v PNP). Ale v té poměrně krátké době, co jsem Patočku poslouchal na FF, co jsem chodil na jeho semináře (včetně toho „domácího“) a co jsem se s ním také stýkal osobně, musel jsem je vyslechnout a musely na mne mít značný vliv, a to navzdory tomu, že něčemu z toho jsem se chtěl bránit a vědomě bránil. Opravdu ono „působení“ učitele na žáky je mnohem komplikovanější, než si obvykle připouštíme. Vcelku se zdá, že jsem vlastně tehdy, ale natrvalo navázal na některé Patočkovy myšlenky, kterými on se kdysi zabýval, ale které pak odložil, ne-li zavrhl.
(Písek, 130505–1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Patočka ve svém pozoruhodném článku (v KR 1952) vyslovil řadu formulací, které mají ohromnou inspirující sílu, ale zároveň si zcela záměrně kladou překážky k třeba jen náznaku promyšleného řešení. Zůstanu jen u posledního odstavce: nedostatečnost a dokonce prohřešek mytického myšlení prý snad spočívá „v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu“ (7630, str. 136, a předchozí). Patočka si musel být zcela jednoznačně vědom toho, že pro křesťana musí tato formulace znít jako odmítnutí a zavržení myšlenky inkarnace (totiž jako jakéhosi rezidua mýtu). To vlastně ještě podtrhuje zdůrazněním toho, že ona „bezpodmínečná výzva“ je nesouměřitelná, incommensurabilis, a to „absolutně“. Je-li tomu tak, zůstává nevyjasněno, v čem vůbec může spočívat ona „lidská odpověď“ na „výzvu pravé budoucnosti“, nesmí-li to vést ke snaze „učinit souměřitelným“ něco, co takovým není a být nemůže, a to „absolutně“. – V některých formulacích, které zmíněnému závěru předcházejí, mluví Patočka o „běhu časovým světem“ a o bytostném vztahu lidského vědomí „k něčemu, co je mimo veškerý časový svět i časové plynutí“ (Patočka také ovšem mluví také o „historickém čase, který zřejmě nelze ztotožnit se „světem časového plynutí“, jak ještě uvidíme), zatímco pro „lidský čas“ je příznačný „kontakt, napojení na toto zcela odlišné“. V „historickém čase“ jsou „momenty kontaktu s oním posledním a rozhodujícím, co čas nikdy neobsáhne“ (který „čas“? historický? A co ty „momenty“?). Takže: »Proto je historický čas přípravou na „pravý čas, na „pravý okamžik“, na „naplnění času“.« (134). Proč mluví Patočka jedním dechem jakoby o témž, když říká „pravý čas“ a „pravý okamžik“? – To vše nás jistě inspiruje či spíše vydráždí k přemýšlení; ale proč ty náznaky a bez domýšlení?
(Písek, 111012-1.)

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Ptraha 2004, str. .)