Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Filip Karfík (2001)

… Tato metoda „interakce mezi studiem detailním a koncepcemi celkovými“50 musela zvláště v oblasti historických výkladů vést téměř nevyhnutelně ke ztroskotání, neboť Patočku zavlékala vždy znovu a znovu od „tažení velkých čar historických souvislostí“51 do intensivního nekonečna pramenného bádání. Skoro by se chtělo říci, že Patočkovy válečné projekty byly příliš náročné, protože byly příliš náročivé. K jejich dokončení by Patočka pravděpodobně byl potřeboval alespoň ještě jednou tolik času, kolik do nich již investoval v okamžiku, kdy na nich přestal pracovat.
K tomu všemu pak přistupuje ještě jeden moment, který není bez významu. Ve všech případech jde o filosofické spisy, které jako takové předpokládají určitou filosofickou koncepci. Skutečnost, že Patočka žádné z těchto svých válečných děl ani později nikdy nedopsal a že na místo toho koncipoval vždy znovu tematicky sice obdobné, ale přesto jinak utvářené projekty, svědčí o tom, že jeho filosofická východiska nebyla ustálená. Mohla to být proto také určitá nejistota o filosofických základech, na nichž byly tyto spisy budovány, spjatá navíc s Patočkovou mimořádnou schopností přijímat nové filosofické podněty a revidovat své vlastní koncepce, jež přispěla k tomu, že Patočka své válečné knihy nedopracoval a že je nakonec definitivně odložil ad akta.
(Patočkova strahovská pozůstalost a jeho odložené opus grande,
in: Kritický sborník 20, 2000-2001, str. 140.)

Pavel Kouba (1992)

Ve své knize Sein, Wahrheit, Welt (1958) se Fink pokusil rozvinout nový pojem fenomenalisty, která by nebyla vázána jen na lidský subjekt. Zjevování nelze od jsoucna oddělit, je výkonem jeho bytí; není možné uvažovat o jsoucnu, které nejprve jest, a teprve potom se jeví. Základem takové=ho zjevování není žádná nitrosvětská realita, ani představující subjekt, ale ani vyskytující se věc; zjevování v tomto smyslu (Vorschein) je rovněž třeba myslet ze světa, světa jakožto krajiny rozdílů, do níž jednotlivé jsoucno vchází, v níž se projevuje, zviditelňuje a ukazuje jiným jsoucnům. Zjevnost člověku, lidskému představování a poznávání (Anschein) je pouze jedním modem fenomenality, který vzhledem k prvnímu modu není nutný. Obojímu typu jevení však předchází svět, tj. krajina situace, která věci a lidi spojuje i odděluje, která každému jsoucnu „dává prostor a nechává čas“. Pohyb zjevování se odbývá v prostoro-času světa, který objímá jak jasnou sféru individuace, tak temnou noc beztvarého základu, do níž jsoucno opět zapadá.
Základními kategoriemi tohoto kosmologického pojetí světa se zabývá již jedna z Finkových prvních poválečných prací, ...
(Finkova fenomenologie světa, in: 6682, Eugen Fink, Oáza štěstí, 1992, str. 58.)