Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Ladislav Hejdánek
()
Vzpomínáme-li dnes dokonce nekulatého, 93. výročí narození velkého českého myslitele, není to – bohužel – pro jeho velikost myslitelskou, ale pro jiné věci. Je to, žel, běžné i u jiných českých velikánů. Hus je v našich očích veliký, protože nasadil život a nechal se raději upálit, než aby odvolal své názory. Ale jeho názory už nás nezajímají. Česká spisovatelka to před lety řekla dokonce výslovně. Komenský je velký emigrant, také světově proslulý pedagog, ale jeho nejvýznamnější díla nečteme. Na Masaryka vzpomínáme jako na politika a zakladatele první republiky, ale jako myslitel nás moc nezajímá. A Jan Patočka je především mučedník odporu proti normalizačnímu režimu. Zůstanu-li jen u zmíněných českých velikánů, za všechno mluví skutečnost, že ani v jednom případě zatím nebyly vydány všechny jejich spisy. Nebýt ještě za Rakouska nakladatele Laichtera a editora Tobolky, dodnes bychom asi neměli sebrané politické spisy Karla Havlíčka, dalšího českého mučedníka, ačkoliv už jsou jen v knihovnách a nedostupné běžnému čtenáři (ten dostává jen „vybrané“, vždy podle okolností). Čím je tedy Patočka skutečně významný a nikoli pouhým reprezentatem, pouhým symbolem a postavou vytvořenou k obrazu našemu a našich momentálních potřeb a politického užitku, který se ovšem mění a posléze pomíjí?
Pro mne je Jan Patočka první český filosof, který do naší země vnesl nový styl myšlenkové práce. Tomuto stylu se musel nejprve někde naučit. Na své učitele a vzory měl štěstí. Jeho velkým učitelem byl Moravan Edmund Husserl, německý resp. německo-židovský krajan Masarykův. Toho však Patočka místy korigoval Martinem Heidegerem, aniž by ovšem příliš podlehl sugestivnímu vlivu tohoto největšího žáka Husserlova. Novému stylu tohoto myšlení, které nezasáhlo jen filosofii, ale ještě řadu dalších oborů vědeckých, se říká fenomenologické. Sám Husserl prohlásil, že fenomenologie je jen metoda, ale u mnoha jeho žáků a následovníků vidíme, jak se pokoušejí z této metody udělat celou filosofii. To sice po mém soudu není přijatelné, ale bez ohledu na to se fenomenologické myšlení stalo jedním ze dvou největších filosofických proudů našeho končícího století – tím druhým proudem je analytická filosofie. A Patočka má tu obrovskou zásluhu, že vnesl tento způsob myšlení do našich poměrů nikoli jako pouhý prostředník nebo epigon, nýbrž jako svébytný myslitel a pro mne zejména jako naprosto nesrovnatelný interpret. Tím udal vzor, nastavil míru českému myšlení, a to bez ohledu na to, zda se dáme jeho cestou nebo nikoli. Jan Patočka se tak stal úkolem a závazkem: kdo se nevyrovná s jeho myšlením, sám se odsuzuje k druhořadosti, i kdyby jakkoli nadbíhal novým módám. K prvnímu zpytování českého myslitelského svědomí či spíše jakémusi „účtování“ (neboť svědomí jest zpytovati stále) dojde za sedm let. Táži se, zda to dopadne s námi lépe než letos, kdy stopadesáté výročí Masarykova narození proběhlo téměř prázdně.
(příprava na rozhovor v rozhlase, neupotřebeno – Praha, 000529-1.)
vznik lístku: září 2000