Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (2003)

Résumé
Filosofie nemá to, co se nazývá v pravém smyslu odbornou terminologií, nýbrž spíš odlehlé výrazy běžného jazyka, jakož vůbec užívá běžné řeči pro nijak běžné myšlenkové procesy a pohyby.Zachycení těchto pohybů ve vlastním jazyce, jeho prostředky výrazovými, je pravý smysl filosofického překladu; proto žádné izolované tvoření „filosofické terminologie“ nemůže vést k cíli. Nezbytné etapy překladu jsou slovný převod, parafráze, kde se odehrává vlastní konfrontace jazyka s jazykem na základě společného jmenovatele (myšlenky), a pak zpětný postup, který se snaží co možná o jednoznačné termínové přiřazení. Autor dává několik příkladů pokusu o překlad těžkých filosofických pasáží. Zabývá se dále formami filosofického spisovatelství a končí úvahou o možném vlivu překladů na filosofickou kulturu společnosti a filosofické kultury na společnost.
(K problémům filosofických překladů, in: Umění a filosofie sv. IV – Dodatky, ed. Chvatík et al., 4.9.12.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofie byla od svých prvních počátků vystavena obrovské přitažlivosti té pojmovosti, která naprosto dostačovala a dokonce byla jedinou myslitelnou podmínkou myšlení geometrického. To vedlo v některých případech k myšlenkovým důsledkům podivným a problematickým. Aniž by se to kdy stalo výslovným a náležitě promyšleným alternativním programem některého z filosofů, leckterým z nich to bylo zřetelně rozpoznáváno. Jedním z prvních, kdo si dovolil problém zřetelně pojmenovat, byl Blaise Pascal svým rozlišením myšlení „geometrického“ a myšlení „jemného“, ovšem měl přece jenom na mysli něco jiného, než oč jde nám. Filosof je nucen pojmově upřesňovat všechny centrální termíny, jichž používá; přitom „centrálnost“ ve filosofii je něco značně odlišného od toho, co znamená „centrálnost“ v geometrii (tam se ovšem o „centrálnosti“ vůbec nemluví a dokonce se to ani náležitě nemyslí, protože to zůstává někdy v pozadí či spíše ve spodních vrstvách a může to být pouze odkrýváno, odhalováno (a zase spíše „konstruováno“ nebo „rekonstruováno“, protože to tam není jako fakticita, nýbrž jako nevyslovený a často i nemyšlený „předpoklad“). V geometrii jsou pojmy ustavovány a upevňovány ve vztahu k poměrně nevelkému počtu pojmů jiných; naproti tomu způsob, jakým jsou pojmově precizovány významy určitých důležitých filosofických termínů, se dost liší od filosofa k filosofovi. Právě proto je prakticky nemožné a v jistém smyslu nesmyslné sestavovat „filosofický slovník“ jako výkladový lexikon jednotlivých termínů. Je možné to podnikat buď „historicky“, tj. vyložit, jak se v průběhu staletí daný termín významově posunoval a měnil, a to je možné udělat jen hrubě selektivně, anebo je tu druhá možnost, totiž vypracovat pro každý termín příslušné konotace u jediného filosofa (tj. pořídit slovník Kantův, Hegelův apod.). Někdy je problematické i to, protože je třeba brát ohled na změny v myšlení jediného filosofa v průběhu různých fází jeho života (tak byl např. vytvořen filosofický slovník resp. soupis výskytů jednotlivých termínů v jediném díle významného autora, např. Heideggera). To však zase předpokládá vysokou úroveň myšlenkové integrity a výrazové akribie, takže to má smysl podnikat jen u těch opravdu největších filosofů. (Praha, 030613-1.)

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)