Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Po několika dnech (až týdnech) pečlivějšího čtení několika Patočkových textů zejména z doby poválečné a také z let osmdesátých mi napadlo je znovu přečíst z následující perspektivy: kdybych byl sám na jeho místě, co bych hlavně dělal jinak? Napadlo to mi brzo poté, co jsem si uvědomil, že jsem byl ještě v prvních letech fakultního studia Patočkou ovlivněn a inspirován, to jde vždy ruku v ruce!) víc, než jsem si uvědomoval nejen tehdy, ale po řadu desetiletí i potom. Nejsem totiž – nejspíš asi na rozdíl od Patočky – příliš učelivý žák. Mám nepěkný zvyk se z jinými mysliteli blíže seznamovat hlavně tak, že pečlivě hledám jejich nedostatky, spíš to vypadá, jako bych se proti nim nějak bránil. Výsledkem je pak jednak to, že si (v mezích možností) upevním své vlastní pozice; ale hned druhým výsledkem je, že tam, kde to nedokážu, neváhám své původní pozice revidovat v některých (spíše jednotlivých) bodech tak, aby to moc nenarušilo můj celkový přístup a pohled (a pak prostě „kradu“, a ovšem tak, že s tím „ukradeným“ pak pracuji po svém, takže nemusím revidovat všechno a nějakému ,veleduchuʻ se jen podrobovat a přizpůsobovat).
(Písek, 140608-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pokoušet se o přesný výklad některých Patočkových myšlenek je krajně svízelné, ne-li nemožné, pokud nechceme zůstávat právě jen u jednotlivých myšlenek (bez ohledu na Patočku a jeho myšlení v nějakých celcích). Potíž není s jednotlivými myšlenkami, nýbrž s Patočkou jako myslitelem. Přinejmenším s tím mám velké potíže já sám, a proto se také nikdy nehodlám pouštět do výkladu, tj. interpretaci Patočky. Naproti tomu je nepochybné, že Patočka sám dovedl být skvělým interpretem jiných myslitelů a také jejich myšlenek (a že přitom neměl žádné takové potíže, jaké mám já při interpretaci jiných myslitelů – dovedl se myšlenkově „vžívat“ do druhých myslitelů a jejich myšlenek, kdyžto já cizí resp. jiné než své myšlenky ihned buď beru a zařazuji do svého myšlení (a reaguji na ně, což ovšem vždy znamená: nechám je na sebe působit a mít vliv), anebo je prostě nechávám být, eventuálně aktivně zamítám či odkládám stranou. A tak se ani příliš neodvažuji trvat na tom, co jsem někdy pociťoval a někdy i vyslovil, že Patočka filosoficky vlastně jakoby neměl vlastní „substanci“, ale vždy se nějak opíral o to, co převzal odjinud (od Husserla, vůbec od fenomenologů, ale někdy i pod vlivem aktuální četby apod.). Patočka měl mimořádný smysl pro výstižné charakteristiky, ale nedbal příliš na přesné logické souvislosti – to nechával při svých trefných formulacích až – tak říkajíc – na diskusi. A v té byl, řekl bych, „nedostižný“, protože někdy přímo mistr v unikání. Byl ochoten diskutovat za předpokladu, že některé základní věci nebyly zpochybňovány, ale pokud šlo právě o základní věci, sahal ke klasice (a jinak to neměl rád – vždycky zaháněl kritika do úzkých, že prokazoval jeho „nevzdělanost“). To jsem nejvíc poznal ovšem v době studia, tedy brzo po válce.
(Písek, 140613-2.)

Ladislav Hejdánek ()

Situace naší filosofie není dobrá, i když si to většina našich filosofů nepřiznává. Nemluvím o tom, co není známo, co nekoluje ani v samizdatech nebo třeba jen v několika opisech. Z pochopitelných důvodů se to vymyká posouzení. Ale jedna věc zaráží: stalo se módou vyzdvihovat Patočku a jmenovat jej při každé příležitosti a skloňovat jeho jméno ve všech pádech. Patočka vlastně znamená pokus vnést do českého filosofického myšlení novou ingredienci, nový proud, novou problematiku. Sám asi rok před svou smrtí v kruhu svých žáků velmi střízlivě mluvil o tom, jak se mu přece jenom zdá, že vsadil na nosný projekt, když se rozhodl pro fenomenologii (jako student). I když se Patočka (zejména ovšem později) zabýval českým myšlením, jeho hlavním cílem bylo, aby napomohl v českých poměrech fenomenologii a fenomenologickému myšlení. Můžeme se tedy tázat, v jakém smyslu a do jaké míry se mu tento záměr zdařilo uskutečnit. Když se dnes kdekdo na Patočku odvolává, můžeme se tázat, má-li vskutku nějaké své nejen žáky, ale následovníky, kteří by šli dále jeho cestou (i když nepochybně s jistými modifikacemi, neboť nemohou dogmaticky zůstávat u Mistra a opakovat co „on sám řekl“. A co vidíme?Největší Patočkovo systematické dílo (vlastně jediné systematické dílo) bylo a zůstalo jeho habilitační práce „Přirozený svět“. Loni uplynulo půlstoletí od napsání a publikace této práce, letos v březnu je tomu 10 let, co Patočka zemřel, v červnu tomu bude 80 let od jeho narození – a dosud nemáme českou práci některého z Patočkových žáků, která by třeba jen srovnala Patočkovo pojetí s Husserlovým, neřku-li zhodnotila je vůbec. (Krouž. blok, list 87-158.) – (Praha, 870404-3.)

Pavel Kouba (2001)

Bude tedy třeba položit si znovu otázku, proč se vlastně tradiční ontologické úvahy ustavičně vracejí právě k přítomnosti, zda to není ještě v jiném smyslu, než že chápou jsoucno s ohledem na jeden časový modus, nebo že se snaží najít přítomnost absolutně celistvou a jednoduchou. Je za preferováním přítomnosti jen poměrně primitivní a lehce průhledný omyl? Tkví vlastní problém v orientaci na přítomnost, nebo v pojetí toho, co znamená být „přítomný“, tj. „při-tom“? Neskrývá se za předností přítomnosti tajemství její vnitřní strukturovanosti, k němuž nelze proniknout, chápeme-li přítomnost pouze jako „prostřední“ ze tří časových dimenzí, vyhraženou „zpřítomňování jsoucna“? Kdyby se podařilo pochopit významovou podvojnost, která je v pojmu pří-tomnosti nutně obsažena, tzn. kdybychom přestali přítomnost ztotožňovat s jednoduchou daností, zahlédli bychom možná, že tradiční zaměření na přítomnost má své věcné oprávnění. Vzhledem k tomu, že v přítomnosti trávíme konec konců celý život, stálo by za to se této otázce zevrubněji věnovat.
(Smysl konečnosti, zatím rkp., str. 126.)

Pavel Kouba (1991)

Patočka se tedy snaží řešit situaci, která nastala po pádu kantovského, morálního boha, kdy je třeba se rozhodnout, zda je vše zůstaveno svévoli lidského subjektu, nebo zda je možné myslet celkový smysl novým, „ne-předmětným“, „ne-jsoucím“ způsobem. Patočka se rozhodně staví za možnost druhou, vykládá – v souladu s Heideggerovými přednáškami ze 40. let – Nietzscheho jako nejzazší výboj metafyziky, který absolutizuje tělesný subjekt, manipulaci a vládu síly, a staví proti tomu konečný, ne-existující, a tudíž také neotřesitelný smysl bytí.
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 129.)