Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O podnětech lze mluvit jen tam, kde nacházejí (hned) nějakou odezvu. To jsou dvě věci, které patří k sobě, jedna bez druhé nemůže obstát: challenge and response, výzva a odpověď. Ke Tvé otázce, zda dnes vůbec nějaké „podněty“ pro teologii resp. církev přicházejí, je třeba hned a paralelně klást druhou otázku: na co dnes teologové a teologie resp. církve „odpovídají“, na co „reagují“, co vůbec z té filosofické situace jsou schopny zaregistrovat? „Výzva“ je něco jiného, něco víc než pouhá danost, není to jen příčina, ba ani okolnost, jen výskyt. Když najdeme něco, co se v určité situaci naskytlo či vyskytlo, vůbec to ještě neznamená, že se to tehdy a na tom místě ,stalo‘ výzvou, že to bylo ,pochopeno‘ jako výzva, na kterou je třeba, ba někdy vysloveně životně nutno odpovědět. – Nechtěj(te) na filosofech, ani na jednom určitém filosofovi, aby poskytoval teologům nebo církvi nějaké „podněty“, ale chtěj(te) – jsi sám přece teologem! – na teolozích a teologii, aby hledala, není-li co zajímavého ve filosofii. Učitelé našich učitelů se učili chápat třeba výzvy, kterým lze (teologicky i filosoficky) porozumět v myšlení Kierkegaardově, a musel je to naučit Karl Jaspers až asi 50 let po Kierkegaardově smrti. Proč ten filosofický význam nerozpoznali sami teologové jako první? A zase naopak: proč to byli američtí teologové, kteří první rozpoznali možnost navázat na Whiteheadovu procesuální filosofii, zatímco angličtí filosofové – nejen tedy teologové – si to nechali ještě nadlouho (a někteří dodnes) zcela uniknout? Ještě bych mohl jako další příklad uvést Bultmanna, který se nechal inspirovat „podnětem“ Heideggerovy filosofie, a to aniž by Heidegger mohl být považován za protestanta, ba vůbec za „křesťana“ (někdy je považován za „novopohana). A sám Bultmann „předal“ tuto inspiraci hned několika svým významným „žákům“, kteří ho v tom „navázání“ co do kvality ještě předčili. (A stejně to našim teologům na ETF stále ještě nestačí!)
(Z bodů pro Tomáše Trusinu; Písek, 110217-3.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)