Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820 ?)

… Es ist so die sehr triviale Kategorie des Zusammengesetzten, aus dem leicht das Einfache abzuleiten ist. Dies ist ein Schließen aus dem, was es gibt; es fragt sich aber, ob das, was es gibt, wahr.
(6970, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie III., Werke 20, Frankfurt a.M. 1971, S. 239.)
… To pak je velmi snadné odvodit z docela prosté kategorie složitosti ono jednoduché. To je usuzování z toho, co je. Jde však otázka, zdali to, co je, je pravdivé.
(… . , Dějiny filosofie III., Praha 1974, str. 318.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Základní otázkou specificky filosofickou je souvislost mezi myšlenkovou výbavou a tím, čeho se chápe a čemu se také dává k dispozici a do služeb. Zcela chybná je představa, že zkušeností a poznáním věcí dojdeme k rozhodnutí o tom, které pojmy a která pojetí jsou správná.Naše zkušenost a naše poznávání totiž záleží na povaze našeho přístupu ke skutečnosti a na povaze myšlenkových prostředků, jimiž se pokoušíme onu skutečnost, s níž jsme se setkali a s níž se třeba i často (někdy však naopak zcela výjimečně) setkáváme, uchopit a pochopit, porozumět jí. Myšlenkovou výbavu nám nikdy sama skutečnost nepodává a neposkytuje; a není tomu ani tak, jak chtěl Kant, aby nám totiž alespoň ta základní myšlenková výbava byla dána bez našeho přičinění, apriorně. Musíme přijmout svou situaci myslících lidí, kteří si své myšlenkové prostředky a svou myšlenkovou výbavu musí ustavit nebo pořídit sami, tj. tak, že si je sami vymyslí, anebo že přijmou a napodobí to, co vymysleli druzí. Pro filosofii vnitřně nutným postulátem je však pravdivost resp. pravost onoho myšlenkového uchopení skutečnosti. Filosof se nemůže a nesmí spokojit s tím, že s určitým pojmovým aparátem a s určitými koncepcemi lze uspokojivě pracovat a že se to v praxi osvědčuje. To může stačit technikovi a snad i vědci (neboť dnešní věda je ovládána technikou a přes techniku obvykle politikou a managementem), ale filosof musí trvat na tom, aby mezi jeho porozuměním skutečnosti a skutečností samotnou byl vztah, který lze právem nazvat „pravým“. Podle velmi dávné tradice bývá tento vztah někdy charakterizován jako „shoda“, ale podrobnější rozbor snadno prokáže, do jaké míry to je problematické. (Praha, 910829-1.)

Jan Patočka (1948)

Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. Na tomto základě, bytostně antropologickém, leží celá tisícletá tradice myšlenková, počínajíc Platónem a Aristotelem. Pro tuto tradici klíčem k pravdě, klíčem k jsoucímu je Dobro. Dobro však je původně cíl, směr, účel. Proto jest nazírání na skutečnost v tomto celém mocném proudu, jak se říká, teleologické. Svět má účel či smysl. Ve středověké formalizaci takové teleologické nauky o jsoucnu se ovšem mluví o sourozsažnosti pojmů jsoucno, jedno, pravdivo, dobro, a tím je základnost dobra poněkud zastřena. Převaha dobra se však stane ihned jasnou, jakmile si uvědomíme, že pro klasický starověk, i s jeho navázáním středověkým,, základem vší skutečnosti jest ens perfectissimum, Bůh. Základem skutečnosti jest ovšem v křesŤanském myšlení jako tvůrce, ale též jakožto všeobecný cíl. A tak je patrné, že celá tato klasická metafyzika evropská stojí na podkladě antropologickém.
(Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, in: Kritický měsíčník 9, 1948, č. 7-8, str. 161-165; znovu in: Češi I, Praha 2006, str. 119.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Dějiny nejsou jen to, co se prostě (nějak) „děje“, ale vždycky to má nějaký vztah k „tomu pravému“, tj. k „pravdě“ (chápané ovšem odlišně od tzv. adekvace apod.). To však zároveň znamená, že ne vše, co se v dějinách odehrálo, bylo vždy a nutně „tím pravým“, protože je třeba to měřit tím, co se v té či oné dějinné situaci stát mělo (a nemělo). V dějinách je toho velká spousta, co se nikdy nemělo přihodit. Proto také onu „pravost“ (a eventuelně „nepravost“) nesmíme zaměňovat za nic jiného, odlišného, např. za „úspěšnost“, „užitečnost“, „pokrokovost“ apod. A protože jde vždycky o „dějinnost“, musí být vždy při takovém hodnocení jasné, že v mnohých případech ani nelze vyslovit poslední slovo, neboť ona „pravost“ či „pravdivost“ se nemusí vyjevovat ani hned, ani brzo, ale někdy až po dlouhé době. Sama „pravdivost“, ba sama „pravda“ musí být chápána jako záležitost dějinná, nikoli od dějin oddělená či oddělitelná. To je ostatně vlastní smyslem onoho hesla, jež má (pokud je nám známo) svůj původ v helenistické literatuře pozdního Židovstva, konkrétně v tzv. III. knize Ezdrášově, totiž že „pravda vítězí“. Jde totiž o to,k že vítězí nikoli nutně a vždy ihned, nýbrž „na věky“, ale tak, že o tom nemůže být pochyb, tj. nemůže do „dopadnout“ jinak, třeba její definitivní porážkou.
(Písek, 110419-1.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)