Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

Aristotelés (-706)

Příčinou (aition) se nazývá jednak to, z čeho jako ze součásti něco vzniká; tak jest kov příčinou sochy, stříbro příčinou poháru a rovněž rod, k němuž ty látky náležejí. Jednak se tak nazývá tvar a vzor, tj. pojem bytnosti, a pak i rody toho, tak na příklad příčinou oktávy jest poměr dvou k jedné a vůbec pak číslo, a pak části, obsažené v pojmu. Za třetí se příčinou nazývá to, z čeho nejprve pochází počátek změny nebo klidu; tak na příklad příčinou jest rádce, a tak otec je příčinou dítěte a vůbec působící činitel příčinou toho, co jest měněno. Za čtvrté příčinou jest něco jako účel, tj. to, k čemu něco směřuje, jako na příklad příčinou procházky jest zdraví. Neboť na otázku, proč někdo jde na procházku, odpovídáme, aby zůstal zdráv; říkajíce to, jsme přesvědčeni, že jsme udali příčinu. Tak se příčinou nazývá i to, co se činností jiného koná a děje ještě uprostřed před dosažením účelu; na příklad k zdraví směřuje odtučňování nebo pročišťování, léky nebo nástroje, věci /127/ to, jež jako prostředek slouží účelu; ale rozlišují se od sebe tím, že jedny jsou nástroji, druhé výkony.
Tolik je tedy asi významů, v nichž se mluví o příčině. Ježto však příčina má tak mnoho významů, vyplývá z toho, že totéž může míti více příčin, a to nejen mimochodem; na příklad příčinou sochy jest jak umění sochařské, tak kov a oboje nikoli v nějakém jiném vztahu, nýbrž právě pokud jest sochou; ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako látka, druhé jako hybná neboli účinná příčina.
Ještě jest i vzájemný příčinný vztah, na příklad práce jest příčinou blahobytu a ten je příčinou práce, ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako účel a cíl, druhé jako počátek pohybu. Mimo to někdy jedno a totéž bývá příčinou opaku; neboť nepřítomnost toho, čeho přítomnost je příčinou určitého jevu, označujeme někdy za příčinu opaku; tak za příčinu ztroskotání lodi pokládáme nepřítomnost kormidelníka, jehož přítomnost byla příčinou její záchrany. Obojí však, přítomnost i nepřítomnost, jsou příčinou účinnou, od níž vychází pohyb.
Ale všechny příčiny právě vyjmenované dají se zcela zřejmě shrnouti do čtyř druhů. Hlásky jsou příčinou pro slabiky, látka pro to, co je z ní zhotoveno, oheň, země a všechno takové pro tělesa, části pro celek a návěsti pro závěr; všechno tj. příčinou jako to, z čeho něco jest, ale s tím rozdílem, že jedno jest jako podklad, například části, druhé jako bytnost, celistvost, složení a tvar. Semeno však, lékař, rádce a vůbec působící činitel jest příčinou jako to, od čeho pochází počátek změny nebo klidu. Jiné konečně jest příčinou jako účel pro jiné a jako dobro; neboť účel chce býti pro jiné něčím nejlepším a cílem. Přitom však nemusí záležet na tom, zda míníme dobro skutečné či zdánlivé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 126-27.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)