Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Církev /147/ pak sama, svou existencí stává se vykřičníkem nad státem i národem, společností i rodinou, hospodářstvím i uměním, vědou i filosofií. Právě proto, že církev nesplývá se státním a právním řádem, ani s národní a jinou pokrevní komunitou, ani se světskou osvětou a mravně výchovnými institucemi, že chce být společenstvím víry a naděje a nést poselství i rozkazy od Boha tomuto světu, – právě proto vzniká v křesťanských oblastech sociální dualism, napětí mezi státem a církví, filosofií a theologií, poslušností Boha a pozemskými zájmy. Existence církve má veliký význam a dosah: náboženství přestává být jen otázkou myšlení nebo osobních mystických zážitků, přestává být státním kultem a národním obyčejem, a stává se konkretním zápasem o svět, o člověka, o jeho duši i tělo. Církev je živým a názorným svědectvím, že Bůh chce něco s tímto světem učinit a že chce všechny jeho řády a zákony obnovit. Do dějinného života vstupuje nová dynamika, jaké dříve nebylo.
Ale církev vstupujíc do konkretního světa, nezůstává od něho oddělena a odloučena. Chce být arci nositelkou Božích spasitelných darů a rozkazů, chce tedy táhnout čáru mezi sebou a ostatním světem. Ale nechtěla být a nebyla nikdy jen studeným světlem, které svítí nad světem, a je spokojeno se svou září a leskem. Určením a posláním církve bylo vstoupit plně do světa a jeho života, do jeho myšlenkových i mravních, veřejných i osobních, politických i sociálních bojů a v tomto živém vlnění být svědkem Boží vůle, strážcem Božích řádů i přinášet skutečné, duševní i hmotné léky trpícím a nemocným. Jako Ježíš žil v úzkém vztahu se svým národem a pohyboval se intimně v kruhu pracujících a nemocných, hříšníků i kajícníků, tak i církev začíná svou /148/ činnost před zraky světa, na veřejnosti, posílajíc své údy do ruchu a pachtění všedního života. Věřící se shromažďují v soukromí, scházejí se na modlitbách v tiché odloučenosti, ale hned zase jdou právě tam, kde je největší shon a nejpalčivější potřeba pomoci. Církev ve své podstatě nikdy ndchtěla být sektou ani tajnou společností zasvěcenců (esoteriků). Byla-li někdy nucena uchovávat své vyznání v tajnosti (disciplina arcani), dělo se tak pod vnějším tlakem státního pronásledování. Jinak chce konat vše na světle, před tváří celé společnosti a v kladném, účastném vztahu ke všemu, čím žijí a trpí lidé kolem jejích hradeb. Polem působení církevního je celý svět. Společenství věřících nechce být klubem spokojených, duchovně nasycených a svým spasením rozkochaných požitkářů.
Právě víra v inkarnaci, která nejprovokativněji se vzpírala imanentnímu a racionalistickému myšlení i cítění svého okolí, je předpokladem tohoto kladného a aktivního vztahu ke světu. ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 146-8.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církve neporozuměly bolestem doby. Katolictví nese pečeť doby feudální a protestantism representuje nábožensky údobí měšťanské vzdělanosti a buržoasní sociální struktury. Když vznikaly nové třídy námezdného dělnictva a rodily se nové, dosud neznámé bolesti drobného člověka, nebyly to církve, které volaly k odpovědnosti politicky i hospodářsky mocné kruhy, nýbrž byli to lidé v podstatě vzdálení anebo nepřátelští církvím i náboženství (Sismondi, Robert Owen, Karl Marx aj.). Teprve když byly probuzeny velikým náporem dělnické třídy a protináboženskými hesly, začaly církve hledat odpomoc. Ale z vnitřní bezradnosti a desorientovanosti se dosud nevymanily. Zaujaly postoj spíše defensivní, někdy dokonce dělnickému hnutí nepřátelský, a pod údery atheistické propagandy hledaly oporu a ochranu v kruzích, které zase užívaly církví a náboženských hesel pro své osobní a hospodářské zájmy. Nebylo by spravedlivo říci, že církve neudělaly pro chudého, slabého, drobného, ne/23/mocného člověka ničeho. Dílo katolických řeholí a kongregací i činnost protestantských vnitřních misií snesou srovnání se vším, co se kdy pro společnost vykonalo v oblasti charitativní. Ale ve světodějném zápase dělnickém a ve třídění společnosti moderní ztratily církve pohotovou moudrost a apoštolskou sprostnost a byly zatlačeny do bezvýznamného postavení. Přestaly vésti a byly vlečeny; jejich hlas a výstražné volání nebyly slyšeny a jejich pomezních sloupů a ukazatelů nikdo nedbal.
Církve zesektářštěly; ztratily vědomí universality, přestaly být baštou, odkud se ozývá jasný hlas pro celou společnost se všechněmi jejími oblastmi a starostmi. Uzavřely se do sebe, styl se soukromými společnostmi pro pěstění náboženského života, nechávaly svět světu a byly spokojeny, když byly ponechány na pokoji. Je potřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby církev zůstala vůči národu, státu i sociálně politickým zápasům svobodná a přece aby našla pravé slovo, kterého společnost potřebuje a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné. Zájem chudého, slabého a potlačeného neznamená být stranickým, nýbrž znamená stát na stráži, aby zákon Boží nepřišel v porouhání.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 22-23.)