Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1977)

Jsem docela rád, žes mne požádal o několik slov o nedávno zemřelém profesoru Patočkovi. Patočka je pro mne jedním z několika málo našich domácích myslitelů, ni nichž jsem se orientoval. Musím hned na počátku přiznat, že jeho působení na můj myšlenkový vývoj a vůbec profil nebylo hlavní. Celoživotně pro mne nejvíc znamenal filosof, s nímž jsem se nikdy nesetkal, totiž Emanuel Rádl. Snad o tom napíšu někdy jindy; Rádl byl ohromný, strhující myslitel, ale měl své podivné zvláštnosti. Pro tyto zvláštnosti šel Patočkovi vždycky trochu na nervy, a zvláště mu šli na nervy takové zelenáči-studenti, kteří se Rádla stále dovolávali, citovali ho a vnášeli právě ty podivnosti na půdu Patočkových seminářů nebo přednášek. …
(Dopis příteli č. 7, in: Dopisy příteli, Praha 1993, str. 44.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Potřeboval jsem teď nahlédnout do Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ a kromě toho, co jsem potřeboval zjistit, jsem byl až překvapen, kolik Patočkových termínů, výrazů a obratů lze najít i v mých starších textech. Vždycky jsem se bránil tomu velkému tlaku Patočkova působení, takže sám Patočka měl silný dojem širokého nesouhlasu z mé strany (napsal to v jednom dopise). Ve skutečnosti však je vidět, jak jsem se bránil vlastně jen v některých směrech, ale jak jsem byl Patočkou velice ovlivněn. Pochopitelně jsem ty Patočkovy rukopisy neznal, nikdy jsem je neviděl, ani jsem o nich nevěděl (až do té doby, co se zjistilo, kolik jich Patočka kdysi koncem šedesátých let uložil v PNP). Ale v té poměrně krátké době, co jsem Patočku poslouchal na FF, co jsem chodil na jeho semináře (včetně toho „domácího“) a co jsem se s ním také stýkal osobně, musel jsem je vyslechnout a musely na mne mít značný vliv, a to navzdory tomu, že něčemu z toho jsem se chtěl bránit a vědomě bránil. Opravdu ono „působení“ učitele na žáky je mnohem komplikovanější, než si obvykle připouštíme. Vcelku se zdá, že jsem vlastně tehdy, ale natrvalo navázal na některé Patočkovy myšlenky, kterými on se kdysi zabýval, ale které pak odložil, ne-li zavrhl.
(Písek, 130505–1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Patočka ve svém pozoruhodném článku (v KR 1952) vyslovil řadu formulací, které mají ohromnou inspirující sílu, ale zároveň si zcela záměrně kladou překážky k třeba jen náznaku promyšleného řešení. Zůstanu jen u posledního odstavce: nedostatečnost a dokonce prohřešek mytického myšlení prý snad spočívá „v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu“ (7630, str. 136, a předchozí). Patočka si musel být zcela jednoznačně vědom toho, že pro křesťana musí tato formulace znít jako odmítnutí a zavržení myšlenky inkarnace (totiž jako jakéhosi rezidua mýtu). To vlastně ještě podtrhuje zdůrazněním toho, že ona „bezpodmínečná výzva“ je nesouměřitelná, incommensurabilis, a to „absolutně“. Je-li tomu tak, zůstává nevyjasněno, v čem vůbec může spočívat ona „lidská odpověď“ na „výzvu pravé budoucnosti“, nesmí-li to vést ke snaze „učinit souměřitelným“ něco, co takovým není a být nemůže, a to „absolutně“. – V některých formulacích, které zmíněnému závěru předcházejí, mluví Patočka o „běhu časovým světem“ a o bytostném vztahu lidského vědomí „k něčemu, co je mimo veškerý časový svět i časové plynutí“ (Patočka také ovšem mluví také o „historickém čase, který zřejmě nelze ztotožnit se „světem časového plynutí“, jak ještě uvidíme), zatímco pro „lidský čas“ je příznačný „kontakt, napojení na toto zcela odlišné“. V „historickém čase“ jsou „momenty kontaktu s oním posledním a rozhodujícím, co čas nikdy neobsáhne“ (který „čas“? historický? A co ty „momenty“?). Takže: »Proto je historický čas přípravou na „pravý čas, na „pravý okamžik“, na „naplnění času“.« (134). Proč mluví Patočka jedním dechem jakoby o témž, když říká „pravý čas“ a „pravý okamžik“? – To vše nás jistě inspiruje či spíše vydráždí k přemýšlení; ale proč ty náznaky a bez domýšlení?
(Písek, 111012-1.)

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Ptraha 2004, str. .)

Ladislav Hejdánek (2014)

Po několika dnech (až týdnech) pečlivějšího čtení několika Patočkových textů zejména z doby poválečné a také z let osmdesátých mi napadlo je znovu přečíst z následující perspektivy: kdybych byl sám na jeho místě, co bych hlavně dělal jinak? Napadlo to mi brzo poté, co jsem si uvědomil, že jsem byl ještě v prvních letech fakultního studia Patočkou ovlivněn a inspirován, to jde vždy ruku v ruce!) víc, než jsem si uvědomoval nejen tehdy, ale po řadu desetiletí i potom. Nejsem totiž – nejspíš asi na rozdíl od Patočky – příliš učelivý žák. Mám nepěkný zvyk se z jinými mysliteli blíže seznamovat hlavně tak, že pečlivě hledám jejich nedostatky, spíš to vypadá, jako bych se proti nim nějak bránil. Výsledkem je pak jednak to, že si (v mezích možností) upevním své vlastní pozice; ale hned druhým výsledkem je, že tam, kde to nedokážu, neváhám své původní pozice revidovat v některých (spíše jednotlivých) bodech tak, aby to moc nenarušilo můj celkový přístup a pohled (a pak prostě „kradu“, a ovšem tak, že s tím „ukradeným“ pak pracuji po svém, takže nemusím revidovat všechno a nějakému ,veleduchuʻ se jen podrobovat a přizpůsobovat).
(Písek, 140608-1.)