Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Srozumitelnost má ve filosofii a filosofování dvojí úlohu: 1) především je v tomto ohledu filosofování ve zcela jiné situaci než třeba práce matematiků vysokých úrovní, kterým stačí formální matematicko-logická koherence jejich argumentací a důkazů, přičemž není nezbytné, aby v každé fázi chápali to, co jim vyšlo nebo právě vychází (a ergo to dokázali také náležitě vysvětlit ostatním). Filosof musí stále sledovat postupy svého myšlení a nesmí žádný svůj krok ani přeskočit, ani udělat bez toho, že jej podrobí reflexím (většinou nestačí jediná). Jinak řešeno: filosof nesmí žádný ze svých postupů „formalizovat“ (= spolehnout jen na formální logické vztahy), ale musí stále být bdělý vůči živému logu svých postupů právě jako živý (a bdělý) myslitel. A pak 2) je i tam, kde filosof sám je plně a bděle odpovědný za všechny své myslivé kroky, zcela nezbytné učinit výsledky a co možná i postupy svého myšlení co nejpřístupnějšími druhým lidem, samozřejmě s jistým rozlišováním podle toho, kdo je určitým argumentům přístupnější a kdo s nimi může mít (třeba z nezvyku) nemalé potíže. V takovém případě může užít argumentací, jaké by se jemu samému nemusely jevit jako dostatečné. (V žádném případě však nesmí užít argumentace chybné.)
(Písek, 120920-1.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pro posouzení nějakého myšlenkového výkonu může mít srovnávání s jakýmkoli jiným výkonem jiného autora jen pomocný ráz a funkci. Filosof se musí ve svém myšlení resp. v jeho formulacích vždycky nějak vztáhnout také ke své době, k současnému stavu filosofického myšlení a tudíž také k jiným autorům; kdyby to neudělal, zůstalo by jeho úsilí nesrozumitelné. Ale pro posouzení jeho výkonu takové srovnávání (taková komparace) zdaleka nestačí. Skutečné zhodnocení se musí vztáhnout především k tomu, čím se daný myslitel od svého myšlenkového a duchovního prostředí odlišuje, co je v něm specifické, a ovšem vždycky také, nakolik tuto svou odlišnost a specifičnost dokázal prosadit a integrovaně udržet při výkladech, týkajících se praktického resp. „skutečného“ života v dané době a dané společnosti.
(Písek, 121225-3.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)