[německy, přeložil JH]

[nedatováno]

Milá H.,

se zpožděním děkuji za Tvůj poslední dopis. Nejdřív bych Tě chtěl uklidnit a ujistit, že vůbec nepřemýšlím o tom – a nikdy jsem také žádnou takovou myšlenku nevyslovil! –, že vystoupím z církve. Něco takového může člověk udělat z principiálních důvodů, ale ne protože protestuje proti vedení církve nebo proti atmosféře, která v ní vládne. Ve skutečnosti jsem řekl – a to je také můj názor a postoj –, že dnes nevidím žádné skutečné důvody pro to, proč by měl člověk do mé církve vstupovat. Na tom si stále trvám. Možná vidím současnou situaci naší církve tak ostře kriticky právě proto, že jsem s ní byl po celý svůj život tak úzce svázán, a stále ještě jsem. V mých očích byla vždy o mnoho lepší (v rozličných ohledech) než jiné církve u nás. Tuto svou představu jsem v posledních 10–15 letech ztratil. Přirozeně vím, že stále jde ještě o církev mých nejlepších přátel, učitelů atd.; pro tento i budoucí čas se s nimi cítím být hluboce spojen. Vnímám je ale individiuálně a osobně, nikoli jako příslušníky své církve. I mimo ni existují postavy podobně věrohodné a impozantní. Odlesk jejich lidské Würde a křesťanského zakotvení může samozřejmě sloužit lesku jejich církve – má to ale důležitou podmínku: hladké a čisté odrazové plochy, o jejichž čistotu se starají také ostatní členové, když už jim není dáno, aby sami svítili. Omlouvám se za tuto metaforu. Naše rozdílné církve jsou jen lidské organizace, které nesmíme ztotožňovat s jedinou sancta Ekklesia. A v tom případě musí být církev vždy nahlížena kriticky, možná i kritičtěji než celá společnost. – A k tomu je potřeba započíst mou osobní situaci, která je mnohem těžší než situace mých teologických přátel. Už roky přicházím s myšlenkami, které by měly mít vliv na způsob křesťanského myšlení, které však vůbec nejsou v souladu se všeobecně tradovanými představami. V naší církvi a vůbec celkově v našem protestantismu (a jak asi víš, v celém protestantismu bez výjimek) není myšlení vysoce ceněno, tím méně filosofické myšlení. A pro drtivou většinu je to víc výmluva než princip: ve skutečnosti o přesné myšlení usilovat nechtějí. Přitom nejenom v teologii, nýbrž také mezi laiky má myšlení budoucnost, ba přímo rozhodující význam (když chceme mluvit „lidsky“, jak to často říkal Hromádka). Jestliže tedy dávám těm největším hlupákům možnost, aby mě považovali za podezřelého myslitele, a jestliže právě ti nejhloupější a k tomu zlí a zbabělí atd. patří mezi funkcionáře, pak nemám – alespoň v tuto chvíli – žádnou perspektivu. A pak je tu hlavní věc: už 16 let mě má církev nepotřebuje. V dřívějších letech jsem měl nepočítaně přednášek, spolupráce se mnou byla žádaná i vítaná – dnes už ne. Může za to určitě i strach – ale jde o záležitost obecnější, univerzálnější, principiálnější. A nejsem ve stavu, kdy bych se mohl začít prosazovat. Atd. atd.

Věřím, že teď lépe rozumíš mým pocitům, hodnocení mé situace, mé připravenosti k určitým aktivitám. Nejsem dostatečně zdravý na to, abych mohl ve stávajících podmínkách začít s nějakým zápasem. Snad kdybych mohl otevřeně psát a publikovat, ale tak, jak to dělá Jan Dus, tedy jen v rámci řady dopisů; ne, tak to nejde. A nejsem si vůbec jistý, že bylo zrovna nejsmysluplnější, podnikat něco v rámci církve (naší církve). Je víc lidí mimo církev (a církve vůbec), se kterými se vyplatí spolupracovat, než je těch uvnitř. A ještě něco: nezdá se mi fatální, když mimo církev nenajdu moc porozumění – tam ani nemá člověk moc očekávat.

[dále přeloženo pomocí DeepL, zatím nezredigováno] Nyní dokončím vysvětlení své pozice a situace. Několik slov o mé práci. V loňském roce, od března nebo dubna, jsem byl intelektuálně v lepší pozici a hodně jsem pracoval a hodně psal. Zdá se mi to však krajně nezralé a zdaleka ne definitivní. Pokud chceš na něčem opravdu důkladně pracovat, pak se vždycky otevírají nové nevyřešené problémy a otázky, a když je po určité době vyřešíš, přichází potřeba přeformulovat vše, co bylo dosud napsáno. Nejenže jsem musel celé téma „víry ve filosofické reflexi“ nově interpretovat, ale musel jsem ho zcela nově zdůvodnit a následně vybudovat. Jak to vidím já, je nesporně potřeba založit filosofickou disciplínu a upřesnit její systematické zařazení. Letos jsme se zabývali problematikou filosofie logu (Hérakleitův LOGOS, etymologicky příbuzný s LEGEIN, což původně znamená shromažďovat, zahrnovat, integrovat). A zdá se mi, že je nesmírně nutné chápat místo víry také a ve vztahu ke kosmologii, a to nejen lidsky subjektivně. LOGOS musí na jedné straně shromažďovat skutečné (tj. „pravdivé“, zevnitř integrované) události, ale na druhé straně musí také umožňovat lidský kontakt s pravdou (nikoliv jako pouhou pravdivostí výroku), tj. musí také „shromažďovat“ lidský život v jeho orientaci na pravdu. Protože však žádná filosofická „alethologie“ není jako filosofická disciplína možná (neexistuje totiž žádná filosofická nauka o pravdě, protože každá pravda může být podmínkou a nikdy předmětem filosofování), musí se tato vnější disciplína nazývat filosofickou pisteologií. Člověk nemá jinou možnost, jak se otevřít oslovení a oslovení pravdy, než skrze svou víru. Chápu to jako kritiku a polemiku na jedné straně s Jaspersem (a jeho „filosofickou vírou“), na druhé straně s Heideggerem a jeho novopohanstvím.

A nyní musím udělat tečku, protože přátelé už dorazili.

Přeji vše dobré a za vše děkuji!

Láďa

Původní německý text (neredigováno):

Liebe H.,

mit einer Verspätung danke ich für dein letztes Schreiben. Ich möchte

dich zuerst beruhigen und versichern, da3 ich überhaupt nicht den Gedanken habe

- und auch keinen solchen Gedanken ausgesprochen habe ! - aus der Kirche heraus-

zutreten. So was kann man aus prinzipiellen Gründen tun, aber nicht z.B. aus einem

Protest gegen die Kircheleitung oder gegen die innerkirbhliche Atmosphäre. Was ich

wirklich gesagt habe, das ist meine Einsicht und mein Geständnis, da3 ich heute

keinen wirklichen Grund sehen würde, gerade in die meinige Kirche hineinzutreten.

Und das kann ich immer noch auch heute bestätigen. Vielleicht sehe ich die gegen-

wärtige Situation unserer Kirche so scharf kritisch gerade deswegen, da3 im i gan-

ganzen meinen Leben mit ihr so eng und so tief gebunden war und noch bin. In meinen

Augen war sie immer viel besser /in vielerlei Hinsichten/ als die anderen Kirchen

bei uns. Also dieses meine Bild ist in den letzten 10-15 Jahren verlorengegangen.

Naturlich wei3 ich, da3 es noch immer die Kirche von meinen besten Freunden, Lehrern

usw. ist und bleibt; gegenwärtig und auch für die Zukunft fühle ich mich gerade mit

ihnen tiefst verbunden. Aber ich sehe sie ganz einzeln und persönlich an und nicht

mehr als Mitglieder meiner Kirche. Auch anderswo gibt es ähnliche glaubenswürdige

und imposante Gestalten. Der Abglanz ihrer menschlichen Würde und christlichen Ver-

ankerung kann natürlich auch zum Glanz ihrer Kirche werden - nur da3 es eine notwen-

dige Bedingung hat: glatte und reine Abglanzflchen, für deren Säuberlichkeit auch

andere Mitglieder sorgen, wenn schon ihnen nicht gegeben ist selber zu leuchten. Ver-

zeihe mir diese Metapher. Unsere verschiedene Krrchen sind nut menschliche Organisa-

tionen, die mit der einzigen sancta Ekklesia nie identifiziert werden dürfen. Und

in solchem Falle mu3 die Kirche immer kritisch gesehen werden, vielleicht gerade

viel mehr kritisch, als die Gesellschaft im ganzen. - Und dazu kommt meine persön-

liche Lage, die viel schwieriger ist als die meiner theologischen Freunde. Seit

Jahren habe ich mit Gedanken gekommen, die in der Kirche einen Einflu3 geräde auf

die Art und Weise des christlichen Denkens einüben sollten, die jedoch gar nicht

im Einklang mit den allgemein überlieferten Vorstellungen blieben. In unserer Krir-

che und eigentlich allgemein in unserem Protestantismus /und wie du wissen dürfest,

im ganzen Protestantismus fast ohne Ausnahmen/ wird das Denken und am weningsten

das philosophische Denken nicht hochgeschätzt. Und für die ganz groze Mehrheit ist

est mehr eine Ausrede als ein Prinzip: sie wollen eigentlich nicht für genaues Den-

ken sich bemühen. Aber nicht nur in der Theologie, sondern auch unter den Laien hat

das Denken eine gute Zukunft, ja die ausschlaggebende Bedeutung /wenn wir "menschlich"

sprechen wollen, wie es Hromádka oft zu sagen pflegte/. Wenn ich also eine Möglich-

keit auch für die dummsten Köpfe eröffne, mich als einen verdächtigen Denker zu er-

klären, und wenn noch dazu gerade die dummsten und gar bösen und feigen unsw. zu

den Funktionierenden gehören, dann bleibt es - mindestens zur Zeit - ohned jede Per-

spektive. Und dazu kommt die Hauptsache: schon 16 jahre braucht mich meine Kirche

nicht. In den frheren Jahren hatte ich ungezählte Vorträge, meine Mitarbeit war er-

wünscht und willkommen - aber jetzt nicht mehr. Es ist sicher auch durch Angst

verursacht - aber es ist zu allgemein, zu universell, zu gesetzmä3ig. Und ich

bin nicht in einer Lage, wo ich mich durchzusetzen anfangen könnte. Usw.usw.

Ich glaube, da3 du besser verstehst meine Gefühle, meine Einschätzung der

Situation, meine Bereitschaft zu gewissen Aktivitäten. Gesundheitlich bin ich

nicht gut genug daran, da3 ich mit einem Kampf anfangan möchte unter Bedinaungen,

die hier bestehen. Ja, wenn ich öffentlich schreiben und publizieren könnte, aber

so, wie es Jan Dus macht, nur mit Serien von Briefen, nein, das geht nicht. Und

ich bin überhaupt nicht gewi3, da3 es gerade das Sinnvollste sein würde, inner-

halb der Kirche /unserer Kirche/ etwas zu unternehmen. Es gibt mehr Leute s

au3erhalb der Kirche /der Kirchen überhaupt/, mit den es sich mitzuarbeiten

lohnt, als innerhalb. Und noch etwas: es scheint mir nicht so fatal, wenn ich

nicht viel Verständnis finde au3erhalb der Kirche - dort darf man doch nicht so

viel erwarten.

Jetzt mache ich schon mit den Erläuterungen meiner Position und Situation en

Ende. Noch ein Paar Worte über meine Arbeit. Voriges Jahr, seit März oder April

war ich intellektuell in einer besseren Lage a habe viel gearbeite und auch viel

geschrieben. Aber es scheint mir äu3erst unreif and noch lange nicht definitiv.

wenn man etwas wirklich gründlich erarbeiten will, dann öffnen sich immer neue

ungelöste probleme und Fragen, und wenn man sie nach einer gewissen Zeit löst,

kommt eine Notwendigkeit, alles bisherig Geschrienene umzuformulieren. Ich habe

das ganze Thema "der Glaube in einer philosophischen Reflexion" nicht nur umdeu-

ten müssen, aber ganz neu begründen und dann auch aufbauen müssen. Wie ich es

sehe, mu3 man unumstritten eine philosophische Disziplin gründen und ihre syste-

matische Einordnung präzisieren. Dieses Jahr haben wir die Probleme einer Philo-

sophie des LOGOS untersucht /LOGOS des Heraklit, etymologisch zum LEGEIN bezo-

gen, was ursprünglich sammeln, einbeziehen, integrieren bedeutet/. Und es scheint

mir äu3erst hotwendig den Ort des Glaubens auch und beziebungsweise Kosmologisch

zu verstehen, nicht nur menschlich subjektiv. LOCOS mu3 einerseits wirkliche /dh.

"wahre", vom innern integrierte/ Ereigneisse zusammen sammeln, aber andererseits

auch den Kontakt des Menschen mit der Wahrheit /nicht als blo3e wahrheit der Aus-

sage/ ermöglichen, also auch das menschliche Leben in seiner Orientierung nach

wahrheit "sammeln". Weil aber keine philosophiesche "Alethologie" als philosophi-

sche Discziplin möglich ist /denn es gibt keine philosophische Lehre über die Wahr-

heit, weil jede wahrheit Bedingung und niemals Gegenstand des Philosophierens sein

kann/, die äu3erste Disziplin mu3 als philosophische Pisteologie bezeichnet werden.

Der Mensch hat keine andere Möglichkeit sich der Ansprache und Zusprache der wahr-

heit zu öffnen als durch seinen Glauben. Ich verstehe es als eine Kritik und Pole-

mik einerseits mit Jaspers /und seinem "philosophischen Glauben"/, andererseits mit

Heidegger und seinem Neopaganismus.

Und jetzt mu3 ich ein Ende machen, weil die Freunde schon angekommen sind.

Alles gute und vielen Dank für alles !

Láďa