Přirozenost – dvojí smysl

Dvojí význam běžně užívaného slova „přirozenost“ vysvitne nejlépe, když se zamyslíme nad větou: „K přirozenosti člověka náleží, že není založena jen na přirozenosti.“ V prvním případě použití tohoto slova v uvedené větě nejde vlastně o „přirozenost“ v přísném slova smyslu, jak o ni jde v druhém použití (kdy máme vskutku na mysli „přírodu“), nýbrž spíše o povahu člověka. Když to přeformulujeme, hned to zní lépe a rozumněji: „K lidské povaze náleží, že není založena jen na přirozenosti.“ To neznamená nic jiného, než že u každého člověka má svou důležitost a svou úlohu také ještě něco jiného než jakási „přirozenost“, že tedy charakter člověka není jednoznačně determinován a přímo založen na jeho přirozenosti, tj. na nějakých jeho přirozených vlastnostech (např. není jednoznačně a beze zbytku určen geneticky, apod.).

(Písek, 071125-3.)