Poznámky – různé

méontologie – nutnost počítat s tím, co „není“, tj. co není aktuální jsoucí jsoucno (nýbrž co buď ještě není nebo už není) – na rozdíl od ontologie, jak byla vymezena Aristotelem: ta počítala se jsoucnem, jen pokud „jest“, tj. pokdu „aktuálně jest“ – a domnívala se, že vymezením čehokoli v jeho podstatných, bytostných vlastnostech, tj. v jeho „substanci“, postihne to, to činí takové jsoucno právě tím, čím „jest“, a může odhlížet od jeho – povrchové – proměnlivosti

The tests of accuracy are logical coherence, adequacy, and exemplification. (Whitehead)

abychom to zaznamenali a uvedli do širších souvislostí s lecčím dalším, co se nám takto právě zde a nyní k dispozici nedává, k té opravdové skutečnosti, o kterou nám vlastně stále jde

– a tedy následně i od toho, jak se nám (po našich aktivních opatřeních, jimiž to, co se – nyní už nám, tedy s přihlédnutím k našemu místu a východisku i k naší perspektivě apod. – dává jakoby k dispozici,

Objektivace „fenoménu“ – jeho odříznutí od aktivně vnímajícího a interpretujícího subjektu

Jak může určitá filosofická výpověď obstát, prokázat, že není čirým výmyslem? V této věci zastávám poměrně přízemní stanovisko: filosofická analýza se musí ověřit na fenoménech, na zkušenostech, jimiž procházíme a jimž filosofie umožňuje lépe rozumět. Hejdánek filosofii rozhodně nepojímá jako analýzu toho, co zakoušíme, nýbrž jako soustavné upozorňování na to, co nikdy zakusit nemůžeme.

každé filosofické pojetí je výmyslem, tj. muselo a musí být aktivně vymyšleno, protože nikdy nemůže jen prostě vyplývat z čehokoli již daného; a naproti tomu žádná filosofické pojetí nemůže být obviňováno z toho, že je „čirým výmyslem“, protož v každém takovém pojetí je a vždy musí být mnohé, co odkazuje na něco skutečného (viz Aristotelés: )

Kant se jen svým „apriori“ pokoušel ubránit „ostrovnímu“ empirismu, a v tomto myšlenkovém „zápasnickém chvatu“ se ovšem tímto předsudkem jakoby „umazal“. Jeho rezignace na každou „ontologii“ pak negativně ovlivnila další filosofický vývoj