Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
138 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
Vina, trest, pomsta - TV Brno (Netopýr) 16. 2.1991 Jakýsi smysl pro "spravedlnost" je uložen velice hluboko pod hladinou veškerého našeho vědomí a odtud působí v lidském životě v zásadě podobně jako na nejvyšších úrovních předlidských. Nemôže byt zajisté sporu, že by bylo velmi předčasné hovořit už zde o spravedlnosti, ale právě tak nemůžeme dost dobře nevidět, že se tu otvírá jakési napětí mezi "pravým" a "nepravým". Tak kupříkladu matka mládat, která se ocitnou v situaci životniho ohrožení, se dovede někdy postavit na zuřivý odpor, v němž riskuje vlastní život, ale právě onen odpor se za jistých okolnosti môže nejednou setkat s úspěchen.. protože útočník se stáhne, ačkoliv má po všech vnějších stránkách převahu. To plati také v případě hájení vlastniho teritoria, i když vetřelec je silnější. Je tu nepochybně v jakési prvotní podobě pozoruhodný fenomen respektu k oprávněnosti či právu slabšího konkurenta nebo dokonce oběti, ovšem s výrazným situačním vymezením. Mohli bychom dokonce užit takového krycího názvu, který je zatím stále ještě pouhým refugium ignorantiae, jako je termin "instinkt"; samy instinkty někdy vedou k respektu k oném primordiálním "právdn", a to navzdory poměru fyzických sil. Jen tak si ostatně dovedeme vysvětlit pozoruhodně rychlou orientovanost malých dětí v otázkách práva a spravedinosti, jde-11 o jednoduché nebo zjednodušené situace. Všude tam, kde se začne rozvíjet vědomí, dochází k dvojímu závažnému vlivu na povahu a uplatnění tzv. instinktů. Na jedné straně se souhra instinkte jaksi rozestupuje, řídne a snadno dochází k nekoordinovaným a zmatečným akcím, ale na druhé straně právě vědomí působí jako zesilovací systém, který nechává některým momentom instinktivni povahy, aby překračovaly své meze a přecházely až v excesy a posedlosti. Vidíme tedy, že vznik vědomí je zprvu provázen nebezpečím obrovských destabilizací, jež mohou být znovu zvládnuty a udrženy pod kontrolou zavedenim nového řádu, neodvoditelného ani zdanosti okolního světa (přesněji osvěti), ani z dosavadní organizace života (FYSIS), a pochopitelně ani z nějakých instinktů, spjatých s konkrétními situaceni a příslušnými akčními systémy. Z toho vyplývá, že vedie fixovaných instinktů (a akčních systémů) musí být živé bytosti již mnohem dříve než na lidské úrovni vybaveny jakousi vnímavostí vůči "pravému" a "nepravému" a že onen na počátku zainěný smysl pro spravedlnost je založen jinak než instinkty i než návyky, založenými na zkušenosti s okolím a tedy na zabydlenosti V osvětí (přičemž osvětí chápeme jako osvojené okoli). Podstata rozdilu mezi obojím spočívá v odlišném vztahu živé bytosti k tomu, co je dáno (resp.

====================
139 (sešit s kroužkovou vazbou 1990.5).jpg
====================
k tomu, co přetrvává z minulosti a ještě nějakou dobu i nadále bude přetrvávat), a k tomu, co nijak dáno není a co z budoucnosti teprve přichází. Registrování a pochopení tohoto elementárního rozdílu je základním předpokladem řešení celého našeho problému, který je bytostně spjat nejen s časovostí živé bytosti, ale zejména s jejím "časováním", tj. s její schopnosti rozšiřovat svou prožívanou přítomnost a tedy zpřítomňovat v jistém rozsahu minulosti budoucnost. O vině nemôžeme uvažovat tam, kde na jedné straně není ustaveno a zajištěno vědomí odpovědnosti za něco, co se stalo našim přičiněním nebo alespoň naší nečinností, tím, že jsme to dopustili. A takové vědomí nemůže mit opravdový smysl tam, kde nejsou splněny podmínky odpovědnosti. Abychom si vyjasnili, které to jsou, musime bliže přihlédnout k struktuře skutečné situace, v níž se odpovědnost uplatňuje. Především tu musí být někdo, přesněji nějaký subjekt, který je schopen být odpovědný. Za druhé tu k takové situaci náleží dané okolnosti (všeho druhu, tj. nejenom vnější, ale také dispozice samotného subjektu apod.). Za třetí musíme zvlášť uvažovat aktivni výkon odpovědnosti, tj. činnost, již subjekt projevuje svou odpovědnost, tj. chová se a zvláště jedná odpovědně. A posléze tu je čtvrtý člen, na který se často zapomíná nebo který se převádí na některý ze jmenovaných tří; předběžně môžeme mluvit o "instanci", vači které se subjekt ná zachovat odpovědně. Je tu ovšem speciální problém, spočívající v zákazu chápat tuto instanci jako cokoliv "daného", předmětně skutečného. Sám takový zákaz by zase nestačil, protože by mohl vést k předpokladu, že jej budeme respektovat, když onu "nedanou" instanci převedeme na subjektivitu. To však není možné, protože též subjektivni instance nutně představuje nějakou danost, byť tak zvaně subjektivní. Každá daná instance náleží mezi "okolnosti", ať už vnější nebo "vnitřni". V našem případě musí proto jít o instanci nedanou, dokonce nejsouci. Aby tento požadavek dával smysl, musíme zavést rozdíl mezi skutečnostmi danými a nedanými, jinak řečeno mezi skutečnostmi, která můžeme chápat jako jsoucna, a skutečnostmi, která žádnými jsoucny nejsou. Také tento problém musime objasnit podrobněji. Co si máme představit pod skutečností, která "neni"? K vyjasnění dojdeme ve dvou krocích. V prvním si přivedeme k zřetelnému uvědomění povahu tzv. pravých jsoucen, především jejich časového charakteru, tj. jejich dění v čase. Na rozdíl od nepravých jsoucen, totiž pouhých hromad či agregátů, jsou pravá jsoucna ve skutečnosti události, tj. jež se vyznačují počátkem, průběhem a určité rozsahy událostného dění, koncem, přičemž díky vnitřní