Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
ScanImage414.jpg
====================
Milý Láčo, rád bych Tě požádal o článek. Jak víš, mělo se konat III. Fórum Charty 77 na téma: "Politická situace a možnosti jejího zlepšení resp.politický systém čs.společnosti a možnosti jeho překonání. Jakou úlohu mohou v takovém vývoji sehrát resp. jakou nemohou sehrát nezávislá sesekupení včetně Charty 77". Na toto téma byly připraveny 3 referáty na 15-20 minut. Nyní jde o to, udělat Fórum "korespondenční" kombinované s dissemi. Protože jeden člověk odmítl přispět /i když měl původně na Fóru vystoupit/, dovoluji si obrátit se na Tebe, zda bys nebyl ochoten se na dané téma nějak stručně vyjádřit. Další dva přispěvatelé by byli Benda a Sabata. Ovšem polemika přidde později. Rozsah příspěvku by byl nevelký, z technických důvodů: 3 - 4 strany strojopisu s tímto řádkováním, max.5 stran. Termín: xxixkýmyxxxxnxx 15.února. Myslíš, že by to šlo? Jsem t.č.nemocen a dost vázán na postel, mohl bys mi pozitivní nebo negativní odpověď nějak vzkázat nebo šikovně zatelefonovat? Děkuji a zdravím. 4.2.1988 Idlvroiano 16/2'P8 (Oct., Hana) по 22/196-200, 207-2141, 218-221 8000 бення Petr Uhl

====================
ScanImage415.jpg
====================
1 Mezi hlavní rysy dnešní politické situace v našich společnostech náleží především chronický stav nejitoty, nestability a krize prakticky ve všech sférách a na všech rovinách společenského života, přičemž oficiálně se přiznávají jisté poruchy pouze hospodářské povahy. Značná část všeobecných nejistot je také přímým důsledkem nejen toho, že se pravda o stavu naší společnosti tají, ale také a především proto, že tato pravda zůstává většinou utajena i samotným úřadům, vládě i stranickému vedení. To vrhá světlo na třetí aspekt, totiž na kvalitu a úroveň jak řídících orgánů, tak na kvalifikovanost tzv. vedoucí síly, což prakticky znamená nejvyšších orgánů a aparátu strany. Komunistická strana si zajistila ústavně svou vedoucí roli. Střízlivý pohled na poválečnou historii nám však ukazuje, že komunisté skutečně vedli naše národy jen dvakrát. Poprvé uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných politických sil z účasti na moci zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do života celé společnosti, a když pak byla v SSSR zahájena polovičatá očistná politika, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zformovala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté vedli společnost po druhé. Když se pak společnost začala trochu probouzet /zătšina občanů začala důvěřovat Dubčekovu vedení teprve pod dojmem tvrdých kritik ze strany NDR, PLR a SSSR/, intervence udělala konec plánům i nadějím. Vnucená protireforma ve straně pak vedla opět k tomu, že strana přestala společnost vést a soustředila se jen na brzdění a potlačování. Poměrně široká důvěra v komunisty hned po válce /alespoň v českých zemích/ byla zmarněna v padesátých letech, kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 překvapivě obnovil reputaci komunistů /za podstatné podpory interventů, kteří tak vyvolali masové projevy sympatií a podpory komunistického vedení zejména/motivované vzdorem a odporem proti nejdříve politi a nakonec přímo proti vojenské intervenci/. Vnitrostranický vývoj a příprava reformního programu tak utrpěly porážku, a neschopnost reformistů politicky vůbec nějak reagovat /a bylo jich téměř půl miliónu !/ způsobila, že byla definitivně otřesenå důvěra i v program reformní. Naprostá většina občanů je dnes /at už odůvodněně nebo jen emotivně a intuitivně/ přesvědčena a nemožnosti reformovat sám komunismus a stranu. zároveň je třeba střízlivě vidět také tu skutečnost, že naše společnosti nemají v přítomné chvíli žádnou alternativní politickou

====================
ScanImage416.jpg
====================
2 sílu s promyšleným programem a dostatečným zázemím. V posledních letech se pomalu formuje sice staronová společenská síla, totiž katolicismus. Ale tady převažují zájmy církevně-politické a náboženské; o nějakém politickém zrání se zatím nemůže mluvit. V politickém ohledu vidíme jen vágní představy, naivitu, tu a tam konzervativní tendence, ale především roztříštěnost a konfuzi politických názorů. Jiná, byt jen potenciální politická síla se nikde nerýsuje. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že v tomto okamžiku lze očekávat nějaký vliv na národní a společenkský život a na politický vývoj v nejbližších letech jen ze dvou stran: z vnitřního vývoje komunistické strany domácí anebo z vlivů, jež na náš společenský vývoj dolehnout ze Sovětského svazu. Kde nechce tonout v iluzích, ví, že tyto dvě síly nemá momentálně kdo vyřadit ani nahradit. Jak je vidět, situace nevypadá nijak růžově. Potřebujeme zkušené a vzdělané politiky, kteří si budou umět vybrat z toho, co navzdory ztrátovému hospodaření posledních dvou a vlastně celých čtyř desetiletí někdy v skrytosti vyrostlo a je k dispozici /ovšem většinou bude třeba takové lidi nejprve objevit, neboť až dosud měli příliš mnoho důvodů, proč zůstávat nenápadní/. Ale kde je vzít ? Mimo stranu takoví lidé nemohli vyrůst vůbec a v rámci strany vyrůstali nutně jako pokřivění, přinejmenším svým přetvařováním a předstíráním souhlasu s katastrofální oficiální politikou. Byl i by dobří samozřejmě i dva-tři skuteční státníci, ale to bychom už asi chtěli příliš. Ale bez vynikajících politiků, kteří budou mít alespoň v některých směrech volné ruce k inteligentnímu rozhodování, to v žádném případě nepůjde, at už iniciativa k nějakým změnám přijde zkorumpované strany domácí anebo odjinud. A pak tu ovšem je - abychom nevynechali nic - možnost nějakého náhlého zvratu, ať už by k němu došlo z jakýchkoliv příčin. Tak především je něco takového extrémně nepravděpodobné. Ale byla by to v každém případě katastrofa. Naše hospodářství funguje z posledních sil a na čestné slovo. Každá porucha by byla fatální ve svých větší důsledcích. Nikdo si nic takového nemůže rozumně přát a naprostá většina lidí si to opravdu nepřeje. Ne proto, že by podporovala současný režim, ale protože bezpečně ví, že by se situaci rapidně zhoršila. Lidé ostatně vědí i to, že každá reforma, i ta nejrozumnější a nejsprávnější, bude pro většinu z náš znamenat velké těžkosti. Nebot kdo ponese tíhu všech minulých desetiletí špatného hospodaření ? Budeme to my všichni, naprostá většina obyvatelstva této země. A bude to vlastně v pořádku, protože jsme po celou tu dobu strpter aby nám vládli, aby nás "vedli", aby o nás rozhodovai lidé,

====================
ScanImage417.jpg
====================
3 li lidé, kteří k tomu nikdy neměli být puštěni. Dnes se to všechno vymstí na všech. Ocitli jsme se v situaci, kdy nepostačí žádné komputery /i když to bez nich nepůjde/ a žádné sebe víc sofistikované ekonomické a jiné metody. Podobně jako ve válce se v nejbližších letech rozhodujícím faktorem stane faktww morální připravenost přinést oběti, aby se nám po jisté omezené době velkých těžkostí mohlo zase vést lépe, ovšem lépe po všech stranách a všem, bez diskriminacé. Nepochybuji o tom, že lidé by to dovedli i pochopit a že by si nakonec nechali říct. Ale komu tady mají, komu tady vůbec mohou věřřt? Potřebujeme opravdu novou morálku, a nejen pracovhi. Ale jak je možno probudit lidi k vyšší a lepší morálce, když všude vidí, jak vedoucí osobnosti jsou lidé zmatení a váhaví, bezvícekrát radní a bez šťávy, mnohdy zkorumpovaní a mnohokrát již vyměnivší plášť i prapor, lidé nevzdělaní a nedůstojní, opájející se mocí, ale hluboce nekompetentní? Jak budou moci i po výměně osob ti noví přesvědčit lidi, že jsou těmi pravými a že své věci rozumějí a že jsou opravdu konečně na svém místě? To potrvá, neboť to se nespraví jedním dvěma projevy. Máme proto před sebou i v nejlepším případě delší, několikaleté /přinejmenším/ období, kdy nikdo z těch nových politiků, které veřejnost zatím ani pořádně nebo vůbec nezná, s žádnou velkou důvěrou počítat moci nebude. A bez důvěry se nic velkého projektovat ani nedá. Bez důvěry lidí, kteří nakonec to musí sami udělat, i když pod nějakým vedením, se nemůže nic zdařit. A co pro to můžeme udělat my a lidé nám pddobní, kteří žádný přímý politikký vliv nemají a kteří přesto cití, že mají také svou odpovědnost? Myslím, že je třeba zůstat velmi střízlivě při zemi. Dnes se mohou hnát do velkých projektů jen hlupáci a dobrodruzi, naivové nebo podvodníci. A ti nám ostatním pomoci nemohou. Musíme využít všech možností, které se otvírají a ještě otevřou, abychom dokázali něco pozitivního pro společnost udělat, aniž bychom přitom zůstávali slepí a hluší k tomu, zda tím opravdu pomáháme pozitivně i v širším kontextu, anebo zda naší jinak dobré práce někdo jen nezneužívá pro své dobro a proti našim spoluobčanům. Zkrátka, musíme se starat o to, abychom při své práci i nad svou prací řádně uvažovali a abychom ve všem viděli také příslušné politické dimenze a politické důsledky. Proto si myslím, že velkou důležitost budou mít malé pracovní kolektivy, a to at už v hospodářství, v technickém rozvoji, v kulturní tvorbě, ve vědeckém výzkumu i v sebevzdělávání atd. atd. Je třeba iniciativně a důsledně rozšiřovat sféry iniciativního podnikání nejrůznějšími směry a tak klást základy k opětné normální pluralitě společnosti. Řízení a kontrolu společnosti shoऋ

====================
ScanImage418.jpg
====================
4 ra je třeba postupně, ale bez ustání omezovat a otvírat nové volné prostory pro svobodnou iniciativu - a to všude a ve všem: v práci, v zábavě, v osobních zálibách, v mimopracovních zájmech a jejich rozšiřování, v soukromém sebevzdělávání a studiu, ve vytváření nejrůznějších kroužků, spolků a organizací, třeba paralelně několika vedle sebe stejně zaměřených - a bez úsilí o nějaké sjednocování, organizování shora a o nějakou ústřední indoktrinaci, atd. atd. Čím víc a čím různorodější budou takové iniciativní a opravdu fungující skupinky a týmy /které nebudou mít nejmenší důvod, proč nějakou činnost jen předstírat !/, tím sbobodnější a pro nějaké diktátůrky nezvládnutelnější bude celá společnost. Pro vnitřní cíle si každá společnost či spolek nebo sdružení může rozmnožovat zprávy nebo studijní materiály atd. bez omezení, a větší skupiny, pokud na to dobrovolnými příspěvky vyberou dost finančních prostředků, budou moci vydávat časopisy nebo dokonce i noviny. Úřady jim to budou umožňovat a usnadňovat a ne je za to stíhat. A začneme-li takto zeruntu a od skutečných počátků, vynikající lidé, užitěční všem, nám opět vyrostou, aniž by je někdo pokřivoval, a budeme mít zase dost velkých vědců i umělců, o jejichž věhlasu budou rozhddovat jejich díla a ne nějací úředníci, a budeme mít také dost vynikajícíh politiků, a snad tu a tam i nějakého velkého státníka. To všechno si však vyžádá dost času. Nikdo by si neměl dělat iluze o tom, že to, co se usilovně kazilo čtyřicet let /a vlastně padesát, když připočteme dobu po Mnichově/, se dá spravit a dát do pořádku za pár měsíců. Musíme se připravit na jistou obdobu národního obrození, totiž na významnou etapu obrození společenského. A protože zatím nemáme dost sil, abychom se o to pokoušeli ve velkých projektech, musíme začít alespoň v malém, každý na svém místě. A uděláme-li to, pak výsledky už nebudou tolik záviset na tom, kdo zrovna sedí ve vládě a jací funkcionáři nebo volení předáci nějaké strany budou jednat a dělat usnesení. Bude nám stačit, když nám da í alespoň pkokoj a když nás nechají pracovat. Dříve nebo později si je vyměníme tak, aby se nám líbili víc. 14.2.88 F

====================
ScanImage419.jpg
====================
O Pro naši přítomnou situaci je příznačný rozper mezi rozšířeným a stále se prehlubujícím wavew pocitem nejistoty a nestability, ba přímo krize a mezi oficiálním hodnocením, které teprve v poslední době a ještě velmi opatrně připouští jisté poruchy. Značný díl pocitu nejistety pramení nejenom z toho, že se pravda e skutečném stavu společnosti utajuje, ale také a zejména z toho, že všechno nasvědčuje tomu, že plnou pravdu neznají ani samotné úřady, vláda a stranické vedení. Všichni si jsou vědomi, že musí dojít k pronikavým změnám, ale snad s výjimkou některých umělců, vědců humanistického zaměření a určitých náboženských proudů nejeví pro tyto změny nikdo velké nadšení a sekáváwje naprostá většina obyvatelstva je očekává s obavami. Proto také neexistuje prakticky žádný tlak zdola, který by politické a státní orgány nutil přistoupit k nezbytným reformám. A vládnoucí kruhy samy jsou bytostně spjaty se zachováním pointervenčního statu quo a až dosud se všemožně bránily všem změnám, a to především a možná výhradně ve svém vlastním zájmu, nebot každá změna pro ně znamenala a znamená ohrožení. Důsledkem je něco zvláštního: téměř všichni jsou přesvědčeni, že tak špatnou vládu a správu obecných věcí jsme už dávno neměli, ale zásadních změn se většina obává stejně jako strana a vláda. Do této situace nyní zasahují vlivy proměn ve vývoji sovětské společnosti, které v mnohém připomínají - přinejmenším v oblasti kulturní a intelektuální, ale nejenom tam kvas našich let šedesátých. Součástí těchto závažných změn je stále se rozšiřující a prohlubující kritičnost pohledu na vlastní společnost a její nedávné dějiny. Nepočítáme-li některé projevy naivního očekávání, že naše těžké problémy nyní jakoby mávnutím proutku vyřeší esvícený a moudrý ruský bohatýr /ostatně už byla taková naděje zklamána/, znamená to jak ve vedoucích složkách strany a státu, tak v nejširších vrstvách jen zesílení onoho zmíněného pocitu nejistoty, i když z odlišných motivů. Poprvé od roku 1968 se dostáváme do situace, v níž meze našeho domácího možných režimu se stávají dominující překážkou/ekonomických, sociálních i politických reforem. Zájmy vedoucí špičky A jejího nevelkého domácího zázemí/už se nemohou nadále opírat o sílu, díky které se dostala k moci a etablovala. I když se sovětské vedení zatím nedistancovale od srpnové intervence před dvaceti lety, zdá se to být už jen otázkou času, bude-li přehodnocování minulosti pokračovat. Orientovat se v nastalé nejistotě a využít otvírajících se možností je očividně nad možnosti a síly lidí, kteří selhali přede dvěma desetiletími za okolností pro ně mnohem příznivějších. Žádná reforma se u nás dnes neobejde bez obětí všech vrtstev obyvatelstva. V době pražského jara se ukázale, že lidem pro něco takového nechybí porozumění a dobrá vůle. Ale kdo dnes bude schopen lidi přesvědčit, že on i jeho spolupracovníci jsou ti praví, že jsou na svém místě, protože rozumějí své věci a mají jasno v hlavách? A kde by se takoví vysoce potřební lidé mohli najednou objevit ? Kdo má dost autori-

====================
ScanImage420.jpg
====================
ty, aby na ně mohl ukázat a aby mu lidé uvěřili ? Naše společnost morálně povážlivě upadla, jakákoliv obroda společnosti je nemyslitelná bez nové morálky, a to nejen pracovní. Ale jak je možno probudit lidi a povzbudit k lepší morálce, když na vedoucích místech vesměs vidí osoby váhavé, bezradné až zmatené, anebo zase slabého charakteru, oportunní, několikrát vyměnivší plášt a wej nezřídka i zkorumpované ? Ale na druhé straně: máme právo očekávat po nějakých personálních výměnách, k nimž došlo a ještě dojde, že najdeme lidi lepší, když budou nutně dětmi naší morálně pokleslé společnosti a když je formovala hluboce nenormální doba nejen v posledních dvaceti, ale čtyřiceti -a vlastně více než padesáti posledních let ? Neplatí právě také pro nás a pro celiu naši společnost, že jsme měli a máme takovou vládu, kterou jsme si zasložili anebo alespoň kterou jsme strpěli? Za daného stavu věcí zůstane ještě v nejbližší době rozhodující společenskou a vlastně jvýznamnou, politickou silou komunistická strana, k níž snad můžeme ve svých úvahách přičíst také komunisty bývalé. Můžeme spojovat národní naděje s nějakou novou reformní vlnou v řadách komunistů, jediných lidí v naší společnosti, kteří měli a mají jakési politické zkušenosti? Komunistická strana si ústavně zajistila své vedoucí postavení. Ale již jen letmé ohlédnutí po poválečném období nám ukáže, že se komunisté chovali v tomto smyslu "ústavně" /tj. ve shodě s privilegiem, které musí být chápáno zároveň jako povinnost a závazek/ jen dvakrát a vždy pkměrně nakrátko. Poprvé uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných sil z politického života zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do života celé společnosti, a když pak došlo v SSSR k polovičatému a nedosti promyšlenému pokusu o očistu, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zformovala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté začali vést společnost podruhé. Vojekská intervence tehdy udělal konec plánům i nadějím, které se sotva začaly rodit. Vnucená protireforma ve straně a pak i ve společnosti vedla poznovu k tomu, že strana přestala vést a soustředila všechny své síly a zejména mocenský aparát na brzdění a potlačování. Lze říci, že poměrně široká politická podpora komunistické strany po válce a zejména důvěra v její program byla faktickým jejich jejím politickým postupem otřesena a zmarněna v padesátých letech, kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a upřímná spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 překvapivě obnovil reputaci komunistů /za značné "podpory" estrých slovních kritik i jiných tlaků ze strany spojenců a zejména potom na výraz protestu proti vojenské intervenci. V prvních dnech a týdnech osvědčili mnozí reformisté mimořádnou odvahu i skvělé organizační schopnosti /a zejména také schopnost dobře spolupracovat s jinými občany/, ale to nemůže odvést naši pozornost od selhání reformního vedení a neschopnosti širokých řad po porážce ustupovat spořáda-

====================
ScanImage421.jpg
====================
ně a zachovat si jako relativně významná politická síla schopnost kolektivně reagovat /což zároveň ovšem svědčí o povaze nastoleného režimu a zahraničních sil, jimiž byl implantován a pak dlouho udržován/. To, že se po celou dobu a dekonce až dodnes reformisté ani nepokusili se organizačně konsolidovat v politickou sílu a že ani dnes nemají, jak se zdá, dalekosáhlejších cílů než dosáhnout své rehabilitace a navázat na svou před dvaceti lety "přerušenou revoluci", způsobilo, že byla otřesena důvěra i v program reformní. Jistě tu působí také Evropou procházející vlna pragmatického konzervatismu, ale hlavní důvody pro přesvědčení naprosté většiny občanů, že nemá smysl očekávat něco významnějšího ed reformování strany a komunismu, mají původ v našich vlastních zkušenostech, a to bez ohledu na to, jak se kdo dívá na otázku samotné reformovatelnosti. Jen několik slov stačí, abychom se dotkli možnosti nějakého náhlého politiekého zvratu. Především je v našich podmínkách velmi nepravděpodobný, a to nikoliv proto, že bychom žili v situaci stabilnější, nýbrž protože si většinou uvědomujeme, že i menší otřesy by pravděpodobně měly vážné až katastrofální důsledky. Naše hospodářství funguje z posledních sil a takříkajíc na čestné slovo. Každá větší porucha by byla fatální rázem bychom spadli de obtíží, přesahujících mačarské a dokonce asi i polské. A každý, kdo by něco takového vyselal, by se stal obětním beranen, odpovědným za krizi, která se latentně a pololatentně připravuje už dobrých třicet let /a déle/. Doufejme, že k náhlému zvratu nedojde a že budeme mít dost času k pomalému vývoji krok za krokem. Situace není růžová. Potřebovali bychom zkušené a vzdělané politiky, ba státníky, kteří by zároveň měli dost důvěry všech rozumných lidí a kteří by také byli schopno si vybrat vhodné spolupracovníky. Ale kde je vzít ? Mimo stranu takové lidé nemohli vyrůst, i když měli velký talent a vynikající schopnosti /možná právě proto/. A v rámci strany nutně vyrlstali pokřiveně, přinejmenším v důsledku nezbytného přetvařování a předstírání souhlasu a loajality bez vnitřního přesvědčení. A nenajdeme-li je my sami, těžko můžeme spoléhat na to, že nám jiní najdou takové, jaké opravdu potřebujeme. Skutečnou důvěru si politik musí zasloužit, v tom mu nepomůže žádné usnesení. A aby mohl prokázat, že je důvěry hoden, k tomu potřebuje čas. Dnes víc než kdy jindy tu půjde o vnitřní integritu takových vůdčích osobností, ne o nějaké nové převleky. Proto není příliš pravděpodobné, že by se takoví lidé našli mezi středními nebo nižšími kádry. Chytří a šikovní asi ano, možná i vzdělaní /i když to už méně/, ale celistvé, mravně i myšlenkově vyspělé osobnosti? To mi připadá jako utopie. Konec konců nejen oni, ale my všichni jsme poznamenáni upadlostí a rozložeností společnosti, v níž žijeme, v níž žít musíme. Nespasí nás lidé, kteří budou nahodile vyneseni hrou okolností; takové lidi si musíme připravit, anebo ještě lépe a přesněji, takové lidi musíme nechat svobodně vyrůst. To, co bylo pošrameceno, otřeseno a zničeno za půl století, se nám nezdaří dát do pořádku za několik měsíců, ba ani za několik let. V některých oborech bude hlavně zále-

====================
ScanImage422.jpg
====================
žet na správných projektech /např. v ekonomii/, ale i tam bude hodně záležet na lidech a jejich důvěře. K Někdy bude třeba po řadu let vychovávat a připravovat vhodné kádry, posílat je na studie a na zkušenou do jiných, úspěšných zemí, někdy se z deseti ukáže být tím pravým třeba jen jeden. V něčem budeme moci navazovat na starší domácí tradice, jindy zase naopak bude třeba zcela opustit staré schemata a navyklé způsoby. Čeká nás doba velkých těžkostí, ale doba, v níž se bude rozhodovat o naší ná_rodní budoucnosti. Cílem národního programu obrodného bylo zajistit, abychom byli. Dnes půjde vlastně o víc: o to, zde naše národní bytí má, může mít a bude mít opravdu nějaký smysl. Zatím jsme pro to udělali málo. Příležitost, které se nám dostalo první republikou, jsme z velké části promarnili. Příležitost, která se nám otevřela po druhé válce, jsme zmarnili v rozsahu ještě větším. Budeme schopni alespoň ve dnech, které přicházejí, lépe rozpoznat "znamení časů", porozumět dějinné výzvě a věcně i důstojně na ni odpovědět svými činy ? Nevidím jiné cesty, než využít nepochybně dočasného znejistění a oslabení existujícího represivního aparátu k zakládání nových a nových drobných iniciativ všeho druhu a ve všech oborech s. směrech. Je třeba všechno vyzkoušet, a to vždycky na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko. Příliš jsme si zvykli přenechávat odpovědnost i riziko jiným. Jestřeba využít každého, i sebemenšího volného prostoru k pokusům o něco nového. Domnívám se, že bychom neměli utrácet svou energii na protesty a útoky, kde to není nezbytně nutné. Naši potomci nebudou žít z našich protestů, ale z naší pozitivní, konstruktivní, vynalézavé práce. S jistými obavami pozoruji, jak zejména mnoho mladých lidí, kteří ještě pořádně ani nevědí, co vlastně chtějí, se v první řadě starají o prapor, k němuž by se připojili. Mám za to, že právě dnes je doba, která se nás bude ptát nikoliv po praporech, za nimiž chceme pochodovat, nýbrž spíš po erbech, v jejichž znamení chceme jednat a žít. Časem se možná ukáže, že některé erby mohou nebo dokonce musí být povýšeny na prapor. Ale začínat šitím praporů a teprve pak se ohlížet, co by se mohlo podnikat, by nebylo tím správným začátkem. Je zapotřebí rozvíjet tu nejpestřejší a nejbohatší rozmanitost svobodných iniciativ malých i větších skupin, a přitom trvat na jejich nezávislosti na oficiálních programech a podporách. Na velké projekty nemáme zatím ani dost sil, ani zkušeností, a zejména zatím neexistuje opravdu svobodné fórum, kde by se mohlo o společných velkých programech jednat a diskutovat. Čím víe bude iniciativních a nápaditých jednotlivců a malých skupinek s různorodými zájmy i cíli, tím víc se bude obnovovat svobodný život společnosti a vymaňovat se z byrokratického a mocenského sevření státního organismu, jehož kompetence se musí postupně omezit na věci obecně užitečné správy. A jen tak bude také otevřen prostor k tomu, aby od skutečných počátků zdravě vyrůstali vynikající mladí lidé, nepokřivovaní poměry, vybírající si sami své učitele & pak mnohonásobně odvádějící užitek celé společnosti. -