Archiv Ladislava Hejdánka | texty dostupné online

Text kriticky reaguje na projekt Pavla Materny, který definuje „pojem jako logický objekt“. Autor Ladislav Hejdánek zpochybňuje vhodnost termínu „objekt“ v souvislosti s pojmy a argumentuje, že taková objektivace vede k umrtvení živé myšlenkové procedury. Hlavní výtka směřuje k logické konfuzi mezi pojmem jako identifikační procedurou a pojmem jako abstraktním objektem. Podle autora Materna tímto přístupem vytváří metafyzickou entitu vytrženou z času a prostoru, čímž popírá procesuální a výkonnou povahu myšlení. Hejdánek dále rozlišuje mezi formální a skutečně filosofickou logikou; ta druhá se musí umět zabývat i „ne-objekty“, jako je subjekt, aniž by je falšovala jejich proměnou v předměty. Text připomíná historický vývoj od řeckého logos k novověkému rozlišení subjektu a objektu a uzavírá výzvou k hlubšímu filosofickému zdůvodnění pokusů o objektivaci v současném myšlení.

Tento článek kriticky reaguje na esej Ivana Svitáka z roku 1987, kterou autor označuje za "divnou, komplikovanou, myšlenkově nejednotnou" a emočně nabitou. Sviták, ač se hlásí k "modernímu racionalismu", se podle autora textu přidává k neurotické skupině emigrantů, kteří si myslí, že přesně vědí, co se děje ve světě. Sviták kritizuje nejen Václava Havla, ale i další významné osobnosti jako Mlynář, Kohout a Solženicyn, a obecně české intelektuály, kteří podle něj nepochopili "ústřední politický problém naší doby". Autor textu se Svitákovou kritikou nesouhlasí, zejména s jeho odmítáním Patočkovy filosofie a fenomenologie obecně. Svitákův článek je podle autora spíše sofistikou než filosofií a vychází z povrchního pochopení Machiavelliho. Článek poukazuje na Svitákovo podceňování českých intelektuálů a na jeho tendenci démonizovat své oponenty, zatímco sám se dopouští dvojnásobné denunciace českého disentu a zároveň nahrává režimu na Východě. Autor textu naopak obhajuje Patočkovy pozice a jejich konvergenci s odkazem Emanuela Rádla.

Tento dokument kriticky hodnotí článek Ludvíka Pekárka o „Vlastnosti odrazu z hlediska moderní fyziky“. Článek se pokouší vysvětlit leninskou vlastnost odrazu neživé hmoty prostřednictvím fyzikálních procesů, konkrétně citlivosti fyzikálního systému na vnější vlivy, zejména na dodání energie vedoucí k vyššímu energetickému stavu. Autor kritiky však namítá, že Pekárek příliš zjednodušuje vnější působení na pouhé fyzikální vlivy a nesprávně chápe odraz jako pasivní vnitřní stav (paměť systému). Kritika zdůrazňuje, že odraz by měl být chápán jako aktivní proces, kde systém integruje vnější působení, nikoliv jen pasivně zaznamenává. Dále se argumentuje, že spontánní návrat systému do původního stavu není aktem „samovolnosti“, ale může být řízen informacemi o vnější situaci, což naznačuje reaktivitu systému. Kritika rovněž upozorňuje na nedostatečné zohlednění vývojového aspektu a na nutnost zkoumat atom nejen z fyzikálního, ale i z jiných hledisek, jako je biologické, a integrovat tyto poznatky do chápání odrazu jako aktivní účasti v procesu vývoje.

Tento text představuje kritickou reflexi článku J. Tomina „Metafyzika a kritická filosofie“. Autor zpochybňuje několik klíčových bodů Tominovy argumentace, zejména jeho pojetí dynamiky společenské skutečnosti, vztah mezi minulými dějinnými událostmi a budoucími možnostmi a povahu volby optimálního směřování. Vyjadřuje skepsi ohledně Tominova pokusu o „zbavení se tíživého problému“ pouze verbálně a kritizuje nejasnou definici „dynamiky“ a „možností“. Dále autor polemizuje s označením koncepce za marxistickou na základě přiznání se k předpokladům, argumentuje proti geometrickému přístupu ve filosofii a zdůrazňuje potřebu nového, aktuálního chápání Marxe. Kritizuje také aplikaci pojmu epoché na vztah k metafyzice jako příliš formální a „stydlivě neutralistickou“ v době, kdy je metafyzika aktivně překonávána. Za zásadní chybu studie považuje nejasné vymezení pojmu metafyzika, což znemožňuje smysluplnou aplikaci epoché. Závěrem autor naznačuje, že pokud by Tominův program skutečně směřoval k „nalezení metafyzicky nezajistitelného místa v rámci ontotvorného procesu“, pak by celá práce mohla být koncipována nesprávně a zbytečně.

Tento text je polemikou Stanislava Sousedíka s prací Ladislava Hejdánka, která se zabývá meontologií. Hejdánek kritizuje Sousedíkovu interpretaci jako povrchní a založenou na nepochopení klíčových filosofických konceptů, jako je rozdíl mezi celky a částmi, intencionalita a povaha pojmů. Hejdánek tvrdí, že Sousedík opomenul relevantní texty a nečetl kritizovaný článek pozorně, což vedlo k nesprávnému výkladu jeho filosofických názorů. Autor dále argumentuje, že Sousedíkova kritika je založena na jeho vlastní omezené představě o současné filosofii a na neschopnosti vést skutečný filosofický dialog. Hejdánek obhajuje své pojetí nepředmětné skutečnosti a zdůrazňuje, že problémem není to, zda lze něco zpředmětnit, ale legitimita a hranice tohoto zpředmětnění. Text končí výzvou k pečlivějšímu čtení a promýšlení před zahájením kritiky.

Tento text je reakcí na recenzi Filipa Karfíka, která se zabývá Hejdánkovou filosofií nepředmětnosti. Autor se vymezuje proti Karfíkovu zjednodušujícímu výkladu metafor a poukazuje na hlubší filosofický problém, jak je možné, že v našem myšlení při uvažování o jedné věci spolumyslíme i jiné. Kritizuje Karfíkovo objektivizující a nivelizující traktování myšlenek, intencionálních předmětů a reálných skutečností jako jedné roviny. Autor zdůrazňuje, že souvislost mezi myšlenkami je jiného druhu než souvislost mezi reálnými skutečnostmi. Dále vysvětluje, že intencionální předmět je vždy myšlenkovým konstruktem, zatímco ontický předmět je něco skutečného, viděného skrze tento konstrukt. V případě geometrických obrazců, jako je trojúhelník, se jedná o myšlenkové modely, které se stávají skutečnými pouze jako napodobeniny. Autor také rozlišuje mezi „hromadami“ a „pravými jsoucny“ a kritizuje zneužití myšlenkových modelů k uchopení skutečných jsoucen, čímž z nich činí předmětné skutečnosti, nikoli jsoucna s vnitřní integritou.

Text kriticky reaguje na článek Jiřího Lesslera, který si představuje ideálního duchovního pastýře jako aktivního jedince pronikajícího do veřejného života. Autor článku sice souhlasí s nutností zapojení do diakonie, kultury a veřejných aktivit, ale odmítá, že by toto měla být primární role placeného duchovního. Podle něj by se tímto měly zabývat všechny křesťany, zejména presbyteři v presbyterní církvi. Hlavní úlohou duchovního v rámci církve, zvláště na teologické fakultě, je odborná teologická připravenost a zvěstování Slova, jak zdůraznila reformace. Autor varuje před krizí církve, kde se očekává od farářů spíše manažerská a organizační činnost než hluboké teologické studium, což prohlubuje propast mezi teologií a životem sborů. Kritizuje také pasivitu v šíření evangelia a zaměňování skutečné radostné zvěsti s prázdnými dogmatickými formulami.

Článek reaguje na jiný článek publikovaný v časopise KR, který nesprávně interpretuje biblické varování před „prázdným klamem filosofie“ (Koloským 2,8). Autor předchozího článku, přírodovědec, interpretuje toto varování jako odmítnutí veškeré filosofie na základě Bible. Text se snaží ukázat, že apoštol Pavel nemyslel skutečnou filosofii, ale spíše náboženské a pseudonáboženské kulty tehdejší doby, které se stavěly do opozice vůči křesťanství. K tomuto výkladu se obrací k tradičnímu českému překladu Bible kralické a jeho výkladu slova „filosofie“ jako „moudrost světa a marné zklamání“. Dále se text zabývá historickým kontextem doby apoštola Pavla, zejména rozšířením různých synkretických učení a kultů v helénistickém světě, a poukazuje na to, že tehdejší „filosofové“ často nebyli ceněni. Zdůrazňuje, že pro správné pochopení biblických textů je nezbytné znát jejich širší kontext a že interpretace by měla být podložena náležitým studiem.

Text reflektuje vztah teologie a filosofie v reakci na článek Jiřího Rumla. Autor rozlišuje mezi skandálem církevního rozdělení a nezbytnou pluralitou teologických interpretací, která vychází z povahy Písma. Teologie je chápána jako lidské úsilí, které ke své systematické výstavbě a oslovení člověka v jeho době nutně potřebuje filosofické nástroje. Autor kritizuje statické pojetí zjevení a inkarnace jako naddějinných daností a zdůrazňuje jejich dějinný a vztahový charakter. Inkarnace je nahlížena jako sekularizace par excellence, tedy vstup Slova do času. Pravda a Slovo nejsou hotová fakta, ale události přicházející z budoucnosti (verbum fit). Text vrcholí výzvou k metanoia – zásadní proměně smýšlení. Pokud teologové rezignují na aktivní tvorbu nových myšlenkových stylů, zůstanou v nesvéprávném závěsu za filosofií. Cílem je, aby se teologie stala svébytnou spoluslužebnicí pravdy.

Tento text představuje závěrečné slovo v polemice týkající se pojetí pojmu jako logického objektu v rámci logických teorií. Autor, reagující na postoje Pavla Materny, konstatuje, že dosavadní diskuse nepřinesla uspokojivé vyjasnění klíčových problémů. Ve svém příspěvku shrnuje tři zásadní nezodpovězené otázky, které pokládá za klíčové pro další postup. První se týká logického vztahu mezi Maternovým pojetím pojmu a intencionálními objekty v tradici Brentana a Husserla. Druhá otázka směřuje k terminologickému vymezení a hledání nového názvu pro tradiční chápání pojmu spojeného s intencionálními akty. Třetí bod kritizuje Maternovo užívání termínu „filosofická logika“ pro disciplínu, kterou autorův oponent považuje za výhradně vědeckou a odmítá její filosofický charakter. Autor vyjadřuje naději, že tyto otázky budou adresovány v budoucích výstupech Maternova výzkumu, přestože v přímé diskusi zůstaly bez odezvy. Text tak reflektuje hlubší metodologické a ontologické spory o povaze logiky a jejího vztahu k fenomenologii a širší filosofické tradici.