Tato pobožnost z února 1945 je založena na biblickém textu z evangelia podle Matouše 7:1–5, 12. Autor využívá starozákonní příběh proroka Nátana a krále Davida k ilustraci lidské tendence soudit druhé a zároveň přehlížet vlastní pochybení. Text varuje před pokrytectvím a zdůrazňuje, že sebezahleděnost a falešný pocit morální nadřazenosti brání člověku v pokání. Vychází z Ježíšova učení o „břevnu v oku“, přičemž připomíná, že lidské soudy jsou nedokonalé a konečné rozhodnutí náleží Bohu. Namísto kritiky bližních je čtenář vybízen k pokoře a sebereflexi prostřednictvím Božího zákona. Závěrem text akcentuje „Zlaté pravidlo“ – jednat s druhými tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi. Milosrdenství a láska k bližnímu jsou představeny jako klíčové hodnoty křesťanského života, které mají nahradit pýchu a odsuzování.