Text se zabývá kritikou Marxova humanismu a jeho pojetím „pozemské“ pravdy. Autor analyzuje Marxovu tezi, že filosofie slouží dějinám, které mají nastolit pravdu v její skutečné, světské podobě. Klíčovým bodem je kritika odcizení v posvátných i světských formách. Autor odmítá představu, že se člověk má „pohybovat sám kolem sebe“, což považuje za nedějinné vykořenění a ztrátu vztahu k pravdě. Skutečné nalezení člověka spočívá v jeho službě realizaci pravdy v dějinných uzlových bodech. Přestože autor poukazuje na meze Marxova osvícenského materialismu, vyzdvihuje trvalou platnost požadavku přenést kritiku z oblasti teologie a náboženství do sféry práva a politiky. V závěru text zdůrazňuje potřebu aplikovat Marxovu metodu na současnost – namísto kritiky vzdálených forem odcizení se zaměřit na kritiku vlastní situace a varuje před subjektivismem, který může plynout z nesprávného pochopení lidské autonomie.