Text kriticky analyzuje koncepty Arnolda Gehlena týkající se sebepoznání a lidského setkání se sebou samým. Autor odmítá termíny jako „sebeodhalení“ či „setkání se sebou“, neboť tyto pojmy předpokládají existenci fixního, předem daného já, které pouze čeká na své objevení. Argumentuje, že člověk, který se již „nalezl“, se stává jinou bytostí než člověk, který se dosud nepoznal; lidské vědomí a identita tedy nejsou statické. Místo hledání skrytého nitra autor navrhuje perspektivu sebeutváření. Ačkoliv člověk není absolutním stvořitelem svého biologického života, disponuje schopností se aktivně přetvářet skrze svou činnost. S odkazem na Marxovu teorii text zdůrazňuje, že člověk svým působením na okolní svět zpětně formuje i svou vlastní podstatu. Lidství je tak pojímáno jako neustálý proces stávání se, v němž je člověk schopen vytvořit ze sebe bytost, kterou dříve nikdy nebyl, čímž překonává tradiční antropologické předsudky.