Tato studie analyzuje fenomén "druhé kultury" v kontextu českých dějin, přičemž se zaměřuje na specifické rysy odporu vůči oficiální ideologii. Navzdory dlouhodobému a intenzivnímu ideologickému nátlaku, kterému byl český národ vystaven, nedošlo k vytvoření ucelené a paralelní kulturní struktury, která by mohla plnohodnotně konkurovat státní kultuře ve všech oblastech společenského a uměleckého života. Autor srovnává českou situaci s vývojem v sousedním Polsku, kde byla tradice nezávislé kultury mnohem silnější a organizovanější. Text poukazuje na výrazné opoždění českého prostředí vzhledem k celosvětovým trendům a zamýšlí se nad příčinami absence ambiciózní alternativní kultury, která by stála v přímé opozici vůči establishmentu. Tato reflexe kulturních dějin nabízí vhled do mentality české společnosti a jejího přístupu k ideologickému útlaku v průběhu moderních dějin, přičemž zdůrazňuje fragmentárnost a nedostatečnou kontinuitu tehdejších opozičních snah.