Text zkoumá podstatu víry, kterou definuje jako nenáboženský fenomén osvobozený od tradičních religiózních struktur. Autor tvrdí, že víra není ve své podstatě vztahem k Bohu v náboženském smyslu, nýbrž reakcí na osobní oslovení či výzvu. Člověk se v rozhodujících životních situacích neocitá pouze mezi věcmi, ale čelí výzvě, která má hluboce osobní, inteligentní a individuální charakter. Tato výzva se jeví jako forma nenásilného vedení bytostí, která má nadhled a schopnost vést. Přestože je tradiční náboženská personifikace takového „protějšku“ v moderním myšlení neudržitelná, nesmíme podle autora rezignovat na uznání osobního rázu této výzvy. Úkolem filosofické reflexe je tedy najít způsob, jak adekvátně interpretovat toto osobní oslovení, aniž bychom jej redukovali na neosobní vysvětlení. Pochopení této situovanosti je klíčové pro lidské sebeporozumění a představuje etický závazek, před kterým nelze uniknout.