Text se zabývá ontologickým a epistemologickým vztahem mezi kategoriemi „daného“ a „pravého“. Autor vychází z předpokladu, že lidské tázání po pravosti vyžaduje neustálou korekci stávajícího stavu věcí směrem k ideálu, přičemž každé konkrétní uchopení „pravého“ se nevyhnutelně stává novou formou „daného“. „Pravé“ je zde definováno jako autonomní a konečné kritérium, které nepodléhá dalšímu hodnocení. Zásadní komplikací v procesu poznání je však nepředmětná povaha „pravého“. Tradiční myšlenkové postupy, vycházející z antických kořenů, mají tendenci ke zpředmětňování, což přímé uchopení „pravého“ znemožňuje. Článek proto navrhuje, že vztah k „pravému“ lze realizovat pouze nepřímo, skrze nepředmětné konotace spojené s intencionálním zaměřením na předmětné objekty. „Pravé“ tak vstupuje do reality situačně a v rámci konkrétních kontextů, ačkoliv svou podstatou reprezentuje nepředmětný celek všeho jsoucího. Tato dialektika mezi předmětným myšlením a nepředmětnou skutečností tvoří jádro autorovy filosofické reflexe.