Tento text se zabývá vztahem mezi jazykovými prvky a jejich významem v závislosti na kontextu. Autor argumentuje, že jednotlivé hlásky či slova nabývají plného smyslu až v rámci vyšších celků, jako jsou věty, odstavce či celá vyprávění. Zvláštní pozornost je věnována archaickému, předpojmovému myšlení, které k vyjádření skutečnosti nevyužívá jednoznačné definice, nýbrž opakování a zasazování postav či idejí do různých situací. Text zdůrazňuje, že význam výpovědi není pouhým produktem textu, ale odkazuje k něčemu, co stojí „za“ ním – k určité svébytné skutečnosti, k níž vyprávění pouze směřuje. Autor dospívá k závěru, že plný kontext textu zahrnuje i aspekty, které přesahují jeho čistě filologický obsah. Transpozice myšlenky do nového kontextu může radikálně proměnit její dopad a odhalit nové roviny porozumění, což potvrzuje, že smysl není statický, ale dynamicky vztažený k celku lidské zkušenosti a intencionality.