Text se zabývá ontologickým a filosofickým vztahem mezi člověkem a aktem tázání. Autor rozlišuje mezi člověkem jako předmětem zkoumání a člověkem jako subjektem, který klade otázky. Klíčovou tezí je, že člověk je definován svou schopností tázat se po své vlastní podstatě. Tato sebereflexe však s sebou nese riziko „zpředmětňování“, kdy je lidská bytost redukována na to, co již je, přičemž se opomíjí její budoucí potenciál a to, čím „ještě není“. Úvaha se dále dotýká problematiky vymezení lidství v kontextu biologie, vesmírné inteligence a lidských práv. Autor kritizuje pozitivistické tendence stírající rozdíl mezi člověkem a zvířaty a navrhuje, že hranicí lidství je právě moment, kdy se bytost začne tázat sama na sebe. V závěru navazuje na myšlenky Jana Patočky o mýtech a konstatuje, že člověk se stává skutečně člověkem teprve skrze aktivní kladení fundamentálních otázek o vlastní existenci.