Tato úvaha se zabývá filosofickým vymezením pojmu „odpověď“ a jeho odlišením od tradičního kauzálního myšlení. Autor argumentuje, že odpověď nelze chápat jako pouhý mechanický následek předchozí příčiny, nýbrž jako samostatnou akci, která na podnět reaguje, aniž by jím byla plně determinována. Přechod od paradigmatu „příčiny a následku“ k modelu „podnětu a odpovědi“ vyžaduje uznání role subjektu, neboť podnět se stává skutečnou výzvou pouze tehdy, je-li rozpoznán a vnímán. Text dále rozvíjí ontologické důsledky tohoto přístupu: realita není tvořena izolovanými fakty, ale je založena na vzájemných reakcích a interakcích. Pokud na určitou entitu nic nereaguje a ona sama nevykazuje žádnou reaktivitu, postrádá charakter skutečnosti a v rámci světa fakticky neexistuje. Svět je tak vymezen jako dynamická síť vztahů, kde je bytí podmíněno schopností odpovídat na výzvy okolí a samo se stávat podnětem pro ostatní. Tímto způsobem autor redefinuje povahu skutečnosti mimo rámec prostého mechanistického kauzalismu.