Tato úvaha analyzuje vztah mezi přírodou (přirozeností) a svobodou v kontextu různých rovin jsoucna. V oblasti neživé přírody je přirozenost chápána jako soubor obecných zákonitostí a norem, které jsou jednotné pro všechny zástupce daného druhu, zatímco odchylky jsou vnímány jako nahodilé. Autor zpochybňuje mechanické přenášení tohoto pojetí do sféry živých bytostí, kultury a ducha. Upozorňuje na etymologický původ pojmu „příroda“, který odkazuje k procesu rození, a tedy k životu. Hlavní problém spočívá v rozporu mezi přírodou jako univerzálním řádem a svobodou jako projevem individuality. Text vyvozuje, že svoboda, která je neoddělitelná od jedinečnosti a osobitosti, nemůže být založena na přírodě definované skrze rigidní zákonitosti. Dochází k závěru, že pojetí přírody jako všeobecně platného zákona a pojetí přírody jako základu jedinečnosti jsou neslučitelná. Pokud je svoboda podmíněna osobitostí, musí se vymykat setrvačným přírodním zákonům.