Tento text se zabývá problematikou zpředmětňování, předmětnosti a nepředmětnosti v kontextu širšího filosofického zkoumání otázky pravdy a povahy skutečnosti. Autor argumentuje pro nezbytnost revize tradičního, ryze zpředmětňujícího způsobu myšlení a navrhuje zásadní rozšíření pojmu skutečnosti. Zatímco tradice za skutečné považovala pouze to, co je předmětné, autor ukazuje, že skutečnost v sobě zahrnuje i aspekty nepředmětné. Čistá předmětnost je podle něj vlastní pouze ideálním objektům, jako jsou čísla či geometrické tvary, zatímco v reálném vesmíru nacházíme buď nahodilé hromady, nebo „pravé předměty“ – vnitřně sjednocené celky. Tyto celky, typicky živé organismy, nejsou uzavřenými monádami, ale dynamickými strukturami, které integrují vnější prvky do svého vnitřního nepředmětného plánu. Tato změna paradigmatu je klíčová nejen pro ontologii, ale především pro nové uchopení problému pravdy jakožto dynamického a komplexního vztahu ke skutečnosti v celé její hloubce.