Text pojednává o ontologickém pojetí jsoucna jakožto událostného dění. Každé pravé jsoucno je charakterizováno svým rozvrhem, který není rigidním zákonem, ale normou, kterou jsoucno naplňuje skrze svou seberealizaci. Autor odmítá koncept nezávislého jsoucna a zdůrazňuje vzájemnou reaktibilitu všech entit v reálném světě. Tato reaktibilita umožňuje variantnost odpovědí, což znamená, že dění jsoucna není absolutně determinováno. Zatímco u nižších jsoucen převládá stereotyp, vyšší a komplexnější entity disponují širší škálou možných reakcí na vnitřní normy i vnější nepředmětné výzvy. Plán bytí má povahu rozvrhu, který musí být teprve uskutečněn, a liší se tak od vědecky definovaných přírodních zákonitostí, které autor vnímá spíše jako setrvačnosti. Bytí je tedy chápáno jako individuální výkon a odpověď na normativní nároky, přičemž míra svobody a variability závisí na úrovni vnímavosti a složitosti daného jsoucna.