Tento text se zabývá aristotelskou koncepcí přirozeného celku (holon fysei) a jejími souvislostmi v dějinách filosofie. Autor sleduje linii od Hérakleitova logu až po Teilharda de Chardin a jeho „přirozené jednotky“. Hlavním tématem je snaha navrátit subjekt do středu skutečného světa, čímž se text vymezuje vůči novověké tradici, která subjekt často stavěla vně světa nebo proti němu. Text analyzuje pojetí subjektu u Leibnize a Hegela a kriticky hodnotí jejich vliv na vnímání vztahu mezi vnitřním a vnějším. Autor argumentuje, že subjekt není pouhou součástí nebo produktem světa, ale že samotný svět je na subjektech založen. Bez subjektů by svět neexistoval, což však neznamená redukci světa na pouhou množinu subjektů či kolektivní představu. Svět je představen jako složité předivo vztahů mezi subjekty, které samo o sobě subjektem není. Tato perspektiva umožňuje chápat svět jako otevřený celek formovaný aktivitou subjektů.