Tento text se kriticky zabývá otázkou kauzality a pohybu, přičemž vychází z Aristotelovy koncepce prvního hybatele. Autor poukazuje na problematičnost představy nehybného zdroje pohybu a argumentuje, že pohyb je v celém vesmíru všudypřítomný a vnitřně diferencovaný. Hlavní pozornost je věnována rozlišení mezi dvěma základními tendencemi: sestupnou entropickou degradací a vzestupným negentropickým směřováním k vyšší složitosti a nepravděpodobnosti. Otázka po původu pohybu se tak transformuje v otázku po zdroji negentropického směřování. Studie dále zdůrazňuje potřebu přehodnotit Aristotelovo pojetí pohybu, které nelze redukovat na pouhé místní či kinetické změny. Zvláštní důraz je kladen na termín dynamis, který byl v evropské tradici často chybně interpretován jako pouhá možnost (potentia). Autor vybízí k hlubšímu zkoumání sil, které utvářejí komplexitu světa, a k překonání zjednodušujících mechanistických i tradičních metafyzických výkladů kauzality ve světle moderního chápání negentropického vývoje.