Tento text kriticky reflektuje platónskou koncepci rozpomínání (anamneze), kterou autor považuje za zatíženou metafyzickou předpojatostí vůči údajně původnímu a normativnímu počátku. Autor polemizuje s F. X. Šaldou, jenž sice zdůrazňuje nutnost zapomínání pro uměleckou i myšlenkovou tvorbu, ale nakonec se vrací k anamnezi jako hledání věčných kořenů života. Jádrem úvahy je odmítnutí návratu k minulosti ve prospěch orientace na budoucnost. Zapomínání je nezbytné k tomu, abychom se osvobodili od cizích interpretací a byli schopni zaslechnout výzvu toho, co teprve přichází. Skutečná tvorba a myšlení nespočívají v odkrývání vnitřních, předem daných pravd, nýbrž v rozpoznání a přijetí budoucího úkolu či údělu. Člověk je povolán k aktivní spoluúčasti na uskutečňování přicházejícího, což vyžaduje odvahu čelit osamělosti bez sklouznutí k úzkosti či velikášství. Cílem není návrat k již jsoucímu, ale odpovědná služba tomu, co má nastat.