Text se zabývá filosofickou reflexí vědeckého pojetí faktu, který se opírá o dva neoddělitelné zdroje: smyslové údaje a rozumové konstrukce. Autor zdůrazňuje, že žádnou rozumovou konstrukci nelze považovat za průkaznou bez smyslového ověření, avšak ani smyslová zkušenost sama o sobě není dostatečným základem pro konstatování faktu. Klíčovou myšlenkou je, že neexistuje čistá smyslová zkušenost bez spoluúčasti rozumu; i ty nejzákladnější vjemy jsou rozumem spolukonstituovány. Autor odmítá pozici krajního empirismu, která předpokládá existenci bezprostředních zážitků zpracovávaných až dodatečně. Protože rozum (či předsudky) proniká do veškerého vnímání, je nezbytné tuto intervenci kontrolovat skrze systematické rozpracování intelektuální složky. Závěrem text konstatuje, že k platnému ustavení jakéhokoli faktu je nezbytné jeho zasazení do širšího teoretického a koncepčního rámce. Tento přístup vyžaduje neustálou kritickou reflexi obou zdrojů poznání.