Tato úvaha kriticky analyzuje pojetí originality v umění a filosofii na základě projevu Eliase Canettiho o Hermannu Brochovi z roku 1936. Canetti tvrdí, že pravá básnická originalita je podmíněna nevědomím, bezprostředností a nevyčerpatelností tvůrce. Podle něj jakýkoliv zásah vědomí originalitu narušuje, a básník tak čerpá z hlubokého vnitřního bohatství, o jehož existenci sám neví. Text však toto romantizující pojetí zpochybňuje a staví jej do kontrastu s povahou filosofické práce. Ve filosofii je originalita neoddělitelná od myšlení, zprostředkujícího vědomí a aktivního navazování na předchozí myšlenkové tradice. Autor kritizuje Canettiho představu „nevyčerpatelného“ zdroje a upozorňuje, že i básníkův vztah k okolnímu světu musí být nutně zprostředkován vědomím a reflexí. Závěrem text zdůrazňuje, že ačkoliv je originalita pro hodnocení pravého filosofa klíčová, nelze ji chápat jako produkt čistého nevědomí, nýbrž jako výsledek vědomého vztahu ke světu.