Text se zabývá možností filosofické reflexe víry, která by byla nezávislá na teologických východiscích. Autor se opírá o bádání Williho Marxsena a Gerharda Ebelinga, kteří se metodicky zaměřili na nejautentičtější vrstvy novozákonních textů, zejména na synoptická logia. Ebelingova analýza ukazuje, že v původním Ježíšově okruhu se o víře mluvilo „absolutně“, tedy bez udání jakéhokoliv předmětu. Tato bezpředmětnost není způsobena pouze samozřejmostí dobového kontextu, protože se objevuje i u postav stojících mimo izraelské společenství, jako byli pohané či Samaritáni. Z toho vyplývá, že tehdejší chápání víry se zásadně lišilo od moderního pojetí, které víru spojuje především s jejím obsahem či předmětem. Studie tak otevírá prostor pro zkoumání víry jako svébytného fenoménu, který lze nahlížet nezávisle na dogmatických strukturách, a zdůrazňuje potřebu návratu k původnímu, hlubšímu významu tohoto pojmu v kontextu Ježíšova působení a jeho výkladu lidské existence.