Text se zabývá vývojem a významem pojmu estetika, jehož původ sahá do 18. století k A. G. Baumgartenovi. Autor vychází z řeckého základu aisthesis, což původně označovalo smyslové vnímání, a navrhuje radikální rozšíření tohoto pojmu na vnímavost všeho druhu. Tradiční omezení vnímání na pět smyslů je považováno za nedostatečné, což dokládají biologické nálezy i potřeba postihnout skutečnosti, které nejsou vázány na konkrétní smyslové orgány. Text rozlišuje mezi smyslovou vnímavostí a mimosmyslovým vnímáním, které je svěřeno lidské mysli. Toto rozšířené chápání estetiky jako filosofické disciplíny otevírá nové možnosti pro zkoumání lidské vnímavosti vůči realitám, které přesahují biologické limity těla a centrálního nervového systému, čímž estetiku zasazuje do hlubšího filosofického kontextu lidské existence a poznání.