Tento text kriticky reflektuje Leibnizovo pojetí božích plánů jakožto totálně provázaného celku, vyjádřené v korespondenci s Arnauldem. Leibniz tvrdí, že Bůh při stvoření zohlednil veškeré souvislosti vesmíru, což sice dává teologický smysl v popření nahodilých zázraků, ale filosoficky je to neudržitelné. Autor argumentuje, že propojenost dění nemůže vylučovat nepředvídatelné události. S odkazem na Whiteheada a jeho rozlišení primordiální a konsekventní boží povahy text zdůrazňuje, že stvoření je proces, jímž i Stvořitel získává novou zkušenost. Myšlenka stvoření by měla být chápána jako neustále pokračující děj, v němž se Stvořitel zapojuje do reálného světa skrze konkrétní události. Tato perspektiva vyžaduje rozšíření konceptu inkarnace a uznání, že i dlouhodobé stvořitelské záměry musí vykazovat adaptabilitu vůči konkrétnímu vývoji skutečnosti, který nelze do všech detailů předvídat.