Tento text se zabývá zavedením pojmu „méontologie“ jako nové filosofické disciplíny, která by se mohla zabývat „bytím nanejvýš“ na rozdíl od tradiční ontologie zkoumající „bytí jako takové“. Autor zkoumá potenciální paradox a smysl takového zkoumání, zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi okamžitou přítomností věcí a jejich celkovou časovou existencí. Poukazuje na to, že způsob, jakým vnímáme a pojmenováváme entity, ovlivňuje naše chápání jejich integrity, zejména u konstrukcí, které nejsou samozřejmě celistvé jako přírodní objekty. V širším kontextu se text dotýká současné krize filosofie a možnosti nového vývojového stadia myšlení, kde se může prolínat mytické a konceptuální uvažování. Méontologie je představena nikoli jako hotová teorie, ale jako směr, který vyžaduje postupný rozvoj a hlubší zkoumání.