Text Ladislava Hejdánka z roku 1976 představuje kritickou reflexi pojmu „utrpení“ v reakci na úvahy jeho přítele Jakuba. Autor polemizuje s jednostranně negativním vnímáním utrpení jako pouhého důsledku moci či „triumfu ďábla“. Hejdánek argumentuje, že utrpení má nezastupitelnou ontologickou, noetickou i mravní funkci. V křesťanské perspektivě, vrcholící symbolem kříže, není utrpení jen zlem, kterému je třeba čelit, ale příležitostí k vnitřnímu zrání, dosažení plné lidskosti a hlubší solidarity. Autor zdůrazňuje, že utrpení odhaluje pravdu o stavu jednotlivce i společnosti a slouží jako katalyzátor rozvoje a kreativity. Odmítá osvícenské snahy o pouhou minimalizaci utrpení a místo toho volá po jeho integraci do smysluplného života. Utrpení tak není vnímáno jako pasivní stav, ale jako dynamický prvek, který skrze svou otevřenost k pravdě umožňuje překonání egoismu a nastolení autentického vztahu k druhým.