Filosofie pro naši dobu 3
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. Střílení ve školení Střílení ve školení Střílení ve školení Střílení ve školení Náhrazení toho mýtu, totiž náhrazení v tom smyslu, že kdo bude jaksi tím vládnoucím toho, že tu integrující roli přenezme ten logos, ale přeci jen ten mýtus tady jakousi roli nadále, ať již jakkoliv pozněný, ono mě bude hrát. A teď tohle mě prostě, takhle já se z toho vyvozím, když mám spojit to, co jste tady říkal s tím, s těma několika větama tam ke konci, tak já ovšem si to nedovedu pořádně nějak představit tuto druhou možnost. Ale nad tím závěrem, jak si mi napadlo, co tady říkáte v tom závěru toho paragrafu čtvrtýho, co tady říkáte o mýtu, jestli nějak na to by to nešlo, nějak to, co tam vyjadříte pouze metaforicky, když tam mluvíte o tom stromu a o těch kořících, jestli prostě tady nějak by to nešlo odsat nějak jako výst. Tady prostě ten moment toho, co tady zůstává a zůstane, ten moment, když tady mluvíte o tom tajemství a vy to tady dáte do souvislosti, potom úplně ke konci, že užívá předmětných komponent svobodně, aby se sobě i druhým uvolnila s přístupním na cestu ko nějakým hodnotám, a hloubokým závěrem za nimi, vůbec za vším tím nechce ukázat, co je možno postavit před sebe, aby se těmto hodnotám hloubokým významům samodovedlo otevřít. Já se ptám, jestli to právě nesouvisí s tím nepředmětním, ne v tom smyslu, že jakmile začneme myslet nepředmětné, ale že právě ty pozostatky toho původně mitického, že budou právě patřit do této oblasti toho nepředmětného. Je to tak, nebo to je úplně... Ano, teda do jistý míry to poukazuje stejným směrem. Samozřejmě je potřeba uvážit, že mitus, mitos i logos jsou dějní fenomény. Takže jejich vztah je třeba vidět jako vztah dvou dějních fenoménů, ale je známo, že v dějnách takové vztahy se celkem vyvíjají ve schématech dost jednoduché. Buď takový ty tchese a ty tchese Hegelovi, že transponová. Buď ten antipód se pokouší takovým mocným způsobem zda eliminovat ten svůj protěžek. Tady v tomto případě logos se pokouší tak eliminovat minskost, že dříve nebo později musí dojít k tomu, že mitus je rehabilitován. Rehabilitován? To je vždycky, když je revoluce skutečně mocná a bude nakořený, radikální, tak po ní nutně musí dojít k restauraci. A to tím spíš, čím víc stá revoluce, likviduje všechno staré. Všechno staré není blbý a když se nelikviduje všechno staré, tak dříve nebo později přijde doba, kdy to staré, které není blbý, se musí rehabilitovat. A protože samozřejmě mitus není jenom ideálství, mimo, že je tam mnoho pozitivního, je tam mnoho podstatného, tak pokud logos ze začátku se vyhejbal jakýmokoli porozumění pro mitos, tak muselo dojít k reakci. Tomu to šlo k herkutelenismu už. Ten mitus tam znova trh všude a logos byl úplně jako plevá od vád. To je všechno historická zážitost, čili ta otázka, jestli mitus bude eliminován nebo jestli trvale bude přítomen, je svým způsobem nepřípadná. Protože on svým způsobem eliminován je, když přijde nová schutečnost, která ho převýšuje a zůstává zachován v tom, co nedovede ten nový přístup, ten nový postup, co nedovede zachytit. Ale to není tak, že by mitus byl nějaký trvalej pramen duchovního života nebo vůbec života člověka. Historicky to je tak, že co mitus dovedl uchopit, to logos jenom někdy dovedl uchopit. Takže je toho řada, co ten logos uchopit nedovedl. A to jsou zdroje ústavičných jakoby renesancí mitu. Ovšem ten mitus už je jiný, stále se více proměnil. A dříve nebo později, buď logos musí pouhnout něco z toho mitu, anebo bude i sám, i s mitem, polknout něčím dalším. Co se jednou prokáže jako podstatní, jako efektivní, to nemůže být ztracené. Buď přijde něco, co to polkne, zažije, stráví a zabuduje to do sebe. A pak se stává, jak mitus, tak logos, tak cokoliv jiného, v takovém případě se stává naprosto už pase. Ale pokud se to nestane, tak to furt je. Furt někudy to pronikáváš, furt někdo bude cítit jako nedostatek, že se zapomnělo na to, na ono a tak dále. Prostě ten prožitek v mitu například, když nemůže být něčím nahražen, něčím přinejmenším rovnaceným a pokud možná lepším, tak furt bude strašit. Ale ne protože je věčným zdrojem života, ale protože něco objevil, čeho se dosud nic jiného nezmocnilo. To je důvod. Pak to nemůže, nemůže to cítnout, protože ještě furt tam je nějakási nálož skutečnosti. Jenom z tohoto důvodu. Dobře, tak mi právě říkáte, že buď to ten logos to zanedbává a teď to chce úplně vyhubit a pak ten mitus čím víc propukává, a nebo, a to je teda jistě to řádoucí, abych tak řekl, že ten logos musí pouklout něco z toho mýtu. A teď právě se mi zdá opravdu důležitá otázka, co to vlastně znamená. Jak nebo co teda si po tím, jako je třeba, protože teda z hlediska právě toho logu je třeba, z hlediska jeho právě totální vlády, abych tak řekl, je třeba právě tato otázka proto velice důležitá, ne? Ale to není jednoduché říct, co to teda je. Tak ten logo si myslel, ten logo ze začátku si myslel, že mitus je naprosto k ničemu. A že mezi logem a mitem, že není prostě tercium. A že prostě stojí proti sobě jako naprostý antipolity. No a to teda bylo v reflexi, čili v určitým sebeuvědomění přitom. Ale mimo toto sebeuvědomí, fakticky, logos rozstáhle názva na mitus. Na některý prvky mituse. Čili třeba platonský ideje, věční ideje, jsou jenom transponovaný pravzori mětický. No a samozřejmě teda jako filozofie si to nepřipouštěla, že? Nejenom Platón ideje, ale například demokritovi a lukofobovi a atomy, že? Veškerý arché. To byly právě vašeho díska, to byl právě zanepravej konec, že? To je on, to je on. Takže se ukázalo, že vlastně to navazovalo na ten mitus jenom po jedný stránce a to podle blbý. Takže vlastně tam, kde se ukazovala taková ta nedostatečnost, ta primitivnost takřkalovů, tak tam najednou ten mitus se ukazoval jako možnost. A dokonce těm filozofům, kterých vyvěděli na jíme, že? A Platón, když byl nejhůř a už nevěděl, co o tom říct, a říkal, že teda o tom opravdě, o plným poznání, že vůbec se nedá říct nic, že? V tom listě sedm nebo který to je, že? A když prostě se dostane do situace, kdy už mu vypovídá jeho pojmová konstrukce službů, tak sám vědomně se chopí něčeho jako výmitu a vykládá nějaké si přirovnání, nějakou si parabolu, nějaký si filozofický mitus. No, tak tohleto by se dalo ukazovat u pozdějších filozofů taky, jak se sahá třeba, i když Platón ještě na to i poctivej, že o tom dokonce mluví, že řekne, že teď tady už filozoficky k tomu nemá co být dodal, takže řekne jakýsi mitus. On to dokonce tak nazve. Kdežto třeba na začátku Nového věku, když filozofové bojovali o politickou koncepci občanské společnosti, máli to být teda absolutismus nebo demokratismus nebo atd., tak všichni si vymysleli nějakej status nature a na tom se to všechno, ten boj se odehrával na tom, jaký byl status nature, v tom se vyšili. Pro status nature byl hominium kontra hominensa a pro loka nebo pro bruso a zase, že to byla úplně bájná ráje, jak se to říká, rájná doba nebo ráječná doba. Rájská. Rájská, jo. A rovníž sáhy k mitu a nevěděli jak nikam. Dodnes třeba občanská práva se zakládá i v tom, že se rodí tak a tak, jo, to je to úplná kravina, že se rodí svobodný managem nebo nevědí to. Jo, takovýhle mity jsou všude používány tam, kde selhává ten logost, kterýho je samozřejmě strašná fůra všude, a který vítězí, ale ale co všecko. A přesto jsou určitý sféry, kde to nevychází. Ten mitus furt se tam nějak tpe ve všech jakých převlecí. No ale teď je otázka, to se musí nechát onemřenit, to tam nemůže být hned teda od... No ne, já se teda podám, já můžu třeba, já se teda nad tím, mě to napadlo, když, že jo, já, jo, já tam, proč se ptám teďka, že, protože mě to furt právě nebylo, jo, jak si to nějak jako, tak se ptám tady, já nepřijím, že to tady musí tady nějak jako, teda... Tam nemůže být ani rozhodnuto, jestli... Já vím. Jestli logos je schopen nebo není schopen tohle udělat. No to je vůbec, já... Jechnepon má, teď je docela dobře možný, že prostě se ukáže, že logos je právě tak historicky omezený, jako by ten výtlus. A že třeba už teď, anebo za tisíc let, nebo kdy, končí epocha, epocha logů a musí přijít něco nového. Teď, teda, to je, to je ta otázka tý toho konce filozofie třeba, že, no tak... To je jenom otázka, jak se to vezme. Jestli určitý typ myšlení, který je teď u konce, není třeba identifikovat slogen. Že? To je, to je otázka. To je, to je otázka, jaký, jakýho si odhadu a prorokství a já nevím čeho, že... Takže to tam nemůže být, aspoň teď na začátku nemůže být jasně řečeno, že, že důležitý je teda, že ten mýtus odbytej není, že? Ale není odbytej jenom díky blbosti logů? Jasný kolik? Protože by to byla většiná, většiná studánka hlubokého důchodního života. Jenom proto, že ten logost byl slepej účinník a jen skutečnostem, účinním, mýtus slepej nebyl a ty skutečnosti nějak furt atragujou aspoň některý lidi. Tak furt tady jsou lidi, kteří, kteří... No ale ta vaše formulace tak trošku to tak, to ty, jak jste teď říkal, že tak to není, tak ta formulace tak trochu na to, na tý straně 25, jo, jak říkáte, tady ta studánka, která, jo, tak tam teda, že jenom konečně se hejí hluboké, než, než, než reflexy, tak to vypadalo, že jdeme trochu... Mýtus přežívá jako nezničitelné podhubí těsně přimknuté v nám samotného života. No, no, no, no, no. Přežívá taky. Ano. Ale ne, že přežije. To co nevím. Zatím to tak je. No, no, počkejte, to ne, to si dobře pomyslím, no. No, z našeho života zase, z našeho. No, mějeme. Já bych si potím rád něco, jo, kterým směrem nějak, nebo si to, já bych o tom jistě nějakou... Dobře, já vím, že to tak, tak... Toto není to podstatné, Kdyby se tohle mělo vyřešit, tak je to slovní záležitost. Jak to pojmem, tak to dopadne. A protože je to džejná skutečnost, tak je tomu třeba se nějak přiblížit ještě. Ten fenomén je třeba ještě nějak zpracovávat. A teď vzniká otázka, jak se k tomu přiblížíme. Jinou reflexi, a proto tam musí být o reflexi. Já vím, že se teda předbíhám samozřejmě, ale tady nejde o to, že tady něco předbíhá. Takže tady přece probohá to už hezkejch pár let, co ten logos tady jaksi už je. A něco, že krom těch možností, tady už jsou nějaké, krom toho, jak se to teď říká, třeba toho Platona, tak tam jsou i jiné nějaké už skutečně příklady, které je možné nějak rozebírat. No jistě, ale co z toho vyjde? Když jak to budeme rozebírat, tak jakým aparatem to budeme rozebírat? Co už, kde kdo to rozebíral? A výsledky žádné. Každý prostě přichází s tím názorem, co jenom potvrduje. Takže na čem to záleží vlastně? No dobře, já vás nenutím, že byste tady... Co byste chtěli? Teďka jsem to, neříkám nic, že si myslím, že byste tady měli něco nadspat, co tam není. Já se v příležitosti tohohle, co můžete dělat ve 20. kapitolě. A co já vím, co tam bude. Takhle dokonce. Tak dobře. A třeba vůbec tohle není ta smrtná otázka, ne? No tak dobře, no. A k nic, no. Tak paragraf pět. To je takový strašně starý zaběhávný pojmení v tuto volbě. A můžete pracovat třeba znova jinak, jo. To teď, tohle řešit je, je to předčasní. A možná nevětší vůbec. Co mě vypadá. To není proto, že to nemůže být první kapitol, ale jistě to bude ve 20. Třeba tam to bude úplně jinak. Takže třeba pak budete muset s námi do těch kapitolů s tím, že na to bude... No tak to pochopíte, ne? Víte, že budu předělat nejen úvod. Ale to se nechtějí tím říct. Že ono se to nějak vyvine a ani já nevím jak. Ale to je o to, že v týhle kapitule nebo něco jiného dokonce. Jo? To nevede. To nevede k tomu, aby se rozhodlo, jestli je vyřízen nebo jestli ještě bude žít. O to vlastně nejde. Že vlastně to tam nemusí být vůbec řešeno. Ano, to já vím, no. Najíždlo čistě o to tak jako náznakem ukázat něco, co je jako v menších rozměrech celkem běžný a známý a je tak známý, že se z toho těžko křeše světlo vše. Že tady takový dvě dějní situace byly, kdy ten myšlenkový přístup a nejen myšlenkový, takový ten myšlenkový, který je zároveň jeho životním přístupem k životně myšlenkovou orientací byl uznán. A kvůli to vlastně nejde ani. Jak ten logo se tam začal do toho prodírat a tak? Ne? No jistě, ale rozumíte, to by se mohlo vypracovat úplně jinak. A třeba se ukáže, že to je úplně nejmysl, že já jsem to pořádně neštudoval. Já jsem se zabýval, když bych tam pořádně neštudoval. Já jsem načel ty hory z hůstospisů, prýhozů, a tady paž. To nemá hlavu ani pak. Prostě to se tam čemu to vytýhá? To se tam čemu to vytýhá? Že ty detaily... Takže to by mohlo vyprnout. To je ten mější aparát, že? Můžu si zjít kava? Je zima, jo? Zima není, ale jasno, nemůžu. To je zvláštní, ale... Že by to tam mohlo chytit. A na kolik vy máte nařízena doma? Vy na kolik? Na kolik vám ukazujete ploměr doma? My to tam nemáme. Vy jste odkázaný na to, kolik vám to pěj, jo? No. A ubrať to, že jedině větřání, jo? No. A to vám to pěj tolik, jo? Ne, to já vlastně navlídnu. Udivujete, je to opravdu, je tady... Ne, já jsem nemožný. Od tý doby, co tady to týmne centrálně, tak všetci tady furt to dávají vejš vejk, vejš a říkají, že je zima. A já se úplně mořim. To stále tam dobře. To už jsme o tom mluvili. Vy jste napelé to... Vy teda to musíte uznat, když jste vyteřil ten... Já bych chtěla říct, že jsem měl říct tak, jestli tam přece jenom není takovej bod, který tebe navnadil, jako pořád od toho čekáš více odpovědí, než jako je v záměru, jo? Ten bod, myslím, že je tam právě v řeči o tom tajemství. Že jako, kdyby to tajemství bylo teda to, co tady se píše, že je odezacejn na konci čtvrtý kapitoli. Ono je strašně dlouhá závěr, tak jsem nebyl čistěj, ale dá se celé k dispozici tajemství, že teprve má být pojmenováno, či píše, že se má teprve dostat ke slobu. Že tady je to takový... No celý tadyhle na té poslední stránce pět, že jo, kde je jako to... Tak já jsem právě řekl, jo, že to mě skutečně, protože tam jsem... To, o čem se tady mluví, tak to mě nepřipadá... To je toho jako sliv, to, co tam jako tak se říká o tom tajemství, jo? Který jako takto čeká... A mě tam ještě hlavně zajívalo právě tady to, jak se tady mluví, jak se těch předmětných komponent nepředmětně a tak, že jo, ale tady bylo řečeno, že prostě to opravdu je lepší nechat stranou, takže jo. No, tak já jsem to mluvil skutečně, mě to teda, že jo, to se mě zau... A přijde to ještě ke slavu nějak? Takže jo, takže jo. Tady jestli na něco se chystá, ten text, jestli na něco poukazuje, tak je to asi tímhle směrem, že se totiž ukáže, že logos v té podobě, jak se vypracoval, že byl schopen uchopit jenom to, co má před sebou, který byl předmětný. A proto, když mluvil třeba o Bohu, nebo když mluvil o dobrů, o spravedlnosti, o pravdě a já nevím, o všejakých takových věcích, tak to vždycky muselo bejt nějak zpředmětněný, že veritat est adequatio rei et intelectus třeba, že nebo jaký máte několik definicia spinos a to je prostě za všechny taky. No a teď tohle má poukázat k tomu, že všude tam, kde jde o něco takhle podstatnějšího, takže se ukážete skutečnost, která takto uchopitelná není. Čili v tomto pohledu nebo v tomto senzoriu se tato skutečnost jakoby vůbec nevyskytne. Jakoby byla ničím. A protože ovšem ničím není, teda není pravda, že je ničím, protože existují ať už jakkoliv úzký nebo široký lidský zkušenosti s těmito skutečnostmi, které předmětně uchopitelné nejsou, no tak se to fixuje nějak jako tajemství třeba, že. Nebo jinak. A ten problém ale je v tom, že jako tajemství se to ukaze pouze v rámci toho blbýho pohledu, že. Je to cosi, co je za vizí nebo za schopností přistoupit toho konkrétního životního posazu, který zatím je. No a proto taky například tajemství vůbec není něco, co by nešlo poznat, že. Jak se tomu tak obvykle vydrží. Jenomže tajemství není to, co se vymýká z poznání proto, protože až kdybychom to poznali, tak to přestane být tajemství. To je právě zas už to naprosto zpředmětně chápaná. Toto tajemství je takového důmu, že když to poznáme, tak to furt je tajemství. Když to poznáme, tak to musíme poznát jinak než tím diskurzním nebo tím předmětním nebo jakým způsobem. A tuž to zůstává tajemství. My to poznáme jakožto tajemství. My skutečně to poznáme. Né, že bychom poznali něco, co neznáme. Nebo co je odepřeno našemu poznání. My to poznáme, ale zůstává to tím tajemstvím, to je zůstává to něčím, co vykládá tomu běžnému přístupu předmětního lodu. Tak k tomu, kde to jako nakonec poukazuje. Čili tam pak budou takové ty partie, které dřív, ještě třeba Hartmann Nikolaj třeba má rozsáhlý knížky a partie kníh o ideálním bytí. Že to je ideálné sign. A prostě teď se snaží s tím něco províst. A přitom teda si vůbec nevšimne, že ta metoda, kterou to dělá, přes všechnu bravuru a ráno ty triky a tak dále, že ta metoda vyloučuje, aby o tom něco mohl podstatně říct. Nebo aby vůbec to mohl pomenovat. Aby to vůbec mohl uchopit. Furt toho dělá něco jiného, než to je. No a samozřejmě, abychom nějakým způsobem začali mít před sebou tu otázku, jak teda je to něco jiného, než to můžeme uchopit tím způsobem, jak jsme zvyklí. A to znamená, že je to otázka našeho přístupu. A tedy jak jinak to mohláme přístupit. Abychom tohle si mohli, tak nejdřív musíme ty podíže přitomně, nebo nějak učinit aktuální věci. Tak minule si tady Eva se ptala, měla nejasnost s tím Eliádem. A já teď musím říct o též tady o tom Patočkovi. A myslel jsem si, že mám jasnost s tím Eliádem. Okázalo se, že jsem to viděl už i do blbě. Jestli jsem to dobře pochlopil, tak s tím Eliádem, to je tak, že jsem ho tam uvedl, protože, jak bych použil vašeho slova, že vám to umožňuje jaksi dobrý start, že se od toho můžete výjít. S tím ovšem, když pak rozvíjete to svoje vlastní pojetí, že se v určitých momentech od toho jaksi kriticky distancujete. A teď je to teda nějak to tež říct o tom Patočkovi. Cože? Tak to právě tady v tom mám. Nemůžu se furt to nějak vydělat v tom jasno. Tak vy tady máte, je to takový na mě trochu moc... Vy tady uvádíte... Tak v konformizaci s tím, co jsme si vždycky udělali, je tu především nápadný ještě výraznější přesun na ravinu myšlení a vědomí vůbec. A potom hožem uvádíte jinej citát a dodáváte, jsou tu nepochybně jistá místa napětí. A teďka teda, jestli tomu dobře rozumím, to dvojí citát, který se tak jaksi mezinímače to napětí, vysvětlujete tak, že vlastně se dá říct, že tady je vlastně dvojí formulace téhož. A teď to tam jak si přímo říkáte, v jakém smyslu. Tohle to, co tam potom říkáte na závěr toho paragrafu, to je... S tím se stotožňujete? Že to takhle tady je možný, že to takhle je možný, je správný říct? Takže to znamená, že s jedním z těch dvou stanovy se které jsou v napětí se stotožňujete a s tím druhým ne? No, že to je jinak. Že to je úplně jinak? Že to je jinak, ano. Takže tady vlastně, takže to není ten příběh jako u toho Eliádo. Tady prostě, takže z toho patočky na tom vy, z toho vy nepřijímáte něco, co by... Ale no, podívejte se, to bych ho tam neuváděl. Já tam přijímám z patočky to napětí, který v něm je. To je, to je cosi důležitého. Kdybych věděl o někom druhým, v němž toto napětí najdu, tak ho použiju místo patočky, že? Bez ohledu na cokoliv dalšího. Mým cílem je ukázat, jaký je vztah mezi myšlením a bytím. Trapně tradičně řečeno, to je přesně řečeno. Jaký je vztah mezi modelem myšlení, nebo modelem, mezi strukturou našeho myšlení a strukturou, takový ty životní orientace. No a ten vztah je tady vlastně takovým nevlastním a chybným způsobem tematizován tím patočkou. Mně to připadá jako velice vhodné vztah. Je to jinak všecko, ale nicméně o to jde. Téma, to je přesně ono. Já na to jsem dostejný. Myslím, že jsme v čem dál měli, musím říct právě. Proč teda... Jak to teda konkrétně, vojaky teda... Libie. No, ano. No, tak... Zrovnání se diádem se tady ukazuje, že u patočky je ještě větší přesun na rovinu vědomí. Ono se tam říká. Ano. Ale přitom je zachována ta základní skutečnost, že to, co přichází ke slovu, celkem ve vědomí může být jedině to, co přišlo ke slovu, že? No. Vědomí bez řeči není myslitelný. Lidský vědomí. A... Takže když se tam říká, že to, co přichází ke slovu, to jest k vědomí, je přece jenom ještě taky samo něco. I přesto, že ten přesun je tak veliký, ještě větší než u Eliáda, který výslovně mluví teda o těch... o těch způsobech životního... o životních strukturách. Tak půjď, tady je to. A teď se tam říká, že... je to rituálně znázornějící chování, třeba. Nebo schromáždění, setkávání světa. A teď... Co tohle to vlastně je? Patočka, když to tematizuje sám, když se pokouší teda jaksi od toho udělat krok upředu, tak to třeba ani na vědomí. Vždycky najednou už je ve vědomí. Ale přesto, aby o tom vůbec mohl mluvit, aby o tom začal mluvit, tak musí předpokládat, že do vědomí se to teprve dostává. A tak teda jak je toho stát? A teď navíc teda samozřejmě to vědomí organizuje to, co nevíme, co to je. Tak co to vlastně je? Patočka okamžitě vždycky uhne a už je ve vědomí a mluví o vědomí. Když to má tematizovat, když se tím má zadejlat. Když má teda fenomenologicky k tomu přistoupit. No ale přitom, jak to dělá, tak tam furt je přitom no, něco ještě jiné. To je snad tematizováno. No a vy teda, pak když to je na straně dvanáct, co říkáte, z toho paragrafu pět, nějak to, co se vám jako na tom nelíbí, tak to tam to není jasný. V tom paragrafu pět, vy tam ještě to svý vlastní stanovisko, vy jste to tam sice jako předestřel, a teď se od toho, teď se distanciujete až právě v tom, já jsem řekl, strana dvanáct, jo? Řekl jsem strana dvanáct? Strana dvanáct. Na straně dvanáct, jo? Na závěr? Osmičky, jo? No, toho osmího paragrafu. Jo. Slovo je poslátné, je to právě mýtos. Teď budu proč nemluvit, protože je to všechno zajedno v tom, že mýtos je rituálně nahajující chování, až přichází ke slovu. A potom teda, potom začátek ten paragrafu devátýho, to jsem jako dneska teprá pořádně se toho všiml, je to tak teda, že vlastně to, co vytíkáte Patočkovi, to prostě v čem se lišíte od Patočky, tak to v tom se i tomu Eliádovi, že to je ze stejného nějak... Teďka dneska. Začátek paragrafu devětý. Pomínáme si, není to takzvané úzele situace v lidském životě. Nyní chceme si přičas změnit. Situace je tu dost obdobná. Skutečnost, že k takovým zauzením reálně dochází, a teď teda podle měla názoru, že tady se distanciujete od Eliádeho, že ještě v sobě nemá nic specificky mitického. Eliáde zanedbává. Tamto tak vypadá, že ten výtus už je právě to, nebo ne? Proti tomu Eliádovi například. To je spatočka. To je jaksi banálná kupa točky. A ne u Eliádeho. Teprve ve chvíli, kdy je skutečnost druhých úzů rozpočítá. Zaznává, kde se ji dostává výrozot. Stává se mítem, kdy se skutečnost druhého úzu dostává náravkem novou vrstu atraktivity, či spíš trávnice. Stává se čímsi více než výšně pravděpodobným zauzením dějů. Výstřihujícím příkadem vzorem pro raženou a poté pro ženou. Výzvou k napodobení výměny. Tohle jsem měl dojem, tohle je u Eliádeho, nebo? Není to, ale prostě není to polemika s ním. Eliáde mluví o něčem jiným, to je na jiné rovině. Čili tohle by Eliáde neměl k tomu možná vyhrát. Možná jo, ale prostě nesouvisí to tak podstatně s tím, co ho říkal on. Nevidíte, tak to jsem teda... Tohle je spíš, aspoň já tomu rozumím jako spíš, jako taková si mezera, nebo taková lapuna u Eliáda, která je věcně odůvodněna tím, že prostě to nepatří do jeho oboru. Ale... čili omluvitelná. Ale prostě je skutečná mezera a tady je pokus ji zaplnit a to způsobem, který pro Patočku je neschmudný, protože vykračuje zmezí jeho fenomenalistického přístupu. Takže on, když tohleto by se o tom mluvilo a nech si vystalo by to jako polemika, kdyby ne, tak on na to vejde taky, že bude o tom diskutovat věcně. Ale jakmile je to použito jako polemika proti nějakého planovaci, takže co my o tom víme. Co my víme, jak je to u dvíře. Co my víme, jak je to primitívá. Dokonce co my víme, jak je to u dvíře. To je zhruba tak, co my víme, jak to bylo kdysi u nějakých primitivních lidí, ale tajických lidí. Tak jo, rozumíte, to Eliade nemá tuto potíž, jeho to nezajímá, do jeho předmětu to nepatří, ale on nemá zábran proti tomu, než to Patočka nemůže říct. Eliade není filozof. Patočka nemůže říct, že to nepatří k jeho předmětu, že to není předmětem jeho září. Prostě se k tomu musí vymezit, a on se k tomu vymezuje, takže to vyloučuje. Tak to je ten rozdíl, to není polemika se Eliade, spíš s Patočkou, ani nešlo jako hlavně o polemiku, že tady vůbec nejde hlavně o Patočku. Mně se zdálo, že to je takový vhodnej start k té problematice samotný, takže potom já už ani se po tom Patočku nevracím. Já bych ukázal, kde a tak dále. Mně šlo o to okoličkovat nejdřív ten problém samotný a teď ukázat, že to, o čem Patočka mluví, to schrnující, nebo to, co říká, to schromáždění, to setkávání světa, že se děje ještě teda dříve, než vůbec o nějakém mýtu může být řeč.
s1.flac
====================
12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. 12.1.76 odpoledne doma. Střílení ve školení Střílení ve školení Střílení ve školení Střílení ve školení Náhrazení toho mýtu, totiž náhrazení v tom smyslu, že kdo bude jaksi tím vládnoucím toho, že tu integrující roli přenezme ten logos, ale přeci jen ten mýtus tady jakousi roli nadále, ať již jakkoliv pozněný, ono mě bude hrát. A teď tohle mě prostě, takhle já se z toho vyvozím, když mám spojit to, co jste tady říkal s tím, s těma několika větama tam ke konci, tak já ovšem si to nedovedu pořádně nějak představit tuto druhou možnost. Ale nad tím závěrem, jak si mi napadlo, co tady říkáte v tom závěru toho paragrafu čtvrtýho, co tady říkáte o mýtu, jestli nějak na to by to nešlo, nějak to, co tam vyjadříte pouze metaforicky, když tam mluvíte o tom stromu a o těch kořících, jestli prostě tady nějak by to nešlo odsat nějak jako výst. Tady prostě ten moment toho, co tady zůstává a zůstane, ten moment, když tady mluvíte o tom tajemství a vy to tady dáte do souvislosti, potom úplně ke konci, že užívá předmětných komponent svobodně, aby se sobě i druhým uvolnila s přístupním na cestu ko nějakým hodnotám, a hloubokým závěrem za nimi, vůbec za vším tím nechce ukázat, co je možno postavit před sebe, aby se těmto hodnotám hloubokým významům samodovedlo otevřít. Já se ptám, jestli to právě nesouvisí s tím nepředmětním, ne v tom smyslu, že jakmile začneme myslet nepředmětné, ale že právě ty pozostatky toho původně mitického, že budou právě patřit do této oblasti toho nepředmětného. Je to tak, nebo to je úplně... Ano, teda do jistý míry to poukazuje stejným směrem. Samozřejmě je potřeba uvážit, že mitus, mitos i logos jsou dějní fenomény. Takže jejich vztah je třeba vidět jako vztah dvou dějních fenoménů, ale je známo, že v dějnách takové vztahy se celkem vyvíjají ve schématech dost jednoduché. Buď takový ty tchese a ty tchese Hegelovi, že transponová. Buď ten antipód se pokouší takovým mocným způsobem zda eliminovat ten svůj protěžek. Tady v tomto případě logos se pokouší tak eliminovat minskost, že dříve nebo později musí dojít k tomu, že mitus je rehabilitován. Rehabilitován? To je vždycky, když je revoluce skutečně mocná a bude nakořený, radikální, tak po ní nutně musí dojít k restauraci. A to tím spíš, čím víc stá revoluce, likviduje všechno staré. Všechno staré není blbý a když se nelikviduje všechno staré, tak dříve nebo později přijde doba, kdy to staré, které není blbý, se musí rehabilitovat. A protože samozřejmě mitus není jenom ideálství, mimo, že je tam mnoho pozitivního, je tam mnoho podstatného, tak pokud logos ze začátku se vyhejbal jakýmokoli porozumění pro mitos, tak muselo dojít k reakci. Tomu to šlo k herkutelenismu už. Ten mitus tam znova trh všude a logos byl úplně jako plevá od vád. To je všechno historická zážitost, čili ta otázka, jestli mitus bude eliminován nebo jestli trvale bude přítomen, je svým způsobem nepřípadná. Protože on svým způsobem eliminován je, když přijde nová schutečnost, která ho převýšuje a zůstává zachován v tom, co nedovede ten nový přístup, ten nový postup, co nedovede zachytit. Ale to není tak, že by mitus byl nějaký trvalej pramen duchovního života nebo vůbec života člověka. Historicky to je tak, že co mitus dovedl uchopit, to logos jenom někdy dovedl uchopit. Takže je toho řada, co ten logos uchopit nedovedl. A to jsou zdroje ústavičných jakoby renesancí mitu. Ovšem ten mitus už je jiný, stále se více proměnil. A dříve nebo později, buď logos musí pouhnout něco z toho mitu, anebo bude i sám, i s mitem, polknout něčím dalším. Co se jednou prokáže jako podstatní, jako efektivní, to nemůže být ztracené. Buď přijde něco, co to polkne, zažije, stráví a zabuduje to do sebe. A pak se stává, jak mitus, tak logos, tak cokoliv jiného, v takovém případě se stává naprosto už pase. Ale pokud se to nestane, tak to furt je. Furt někudy to pronikáváš, furt někdo bude cítit jako nedostatek, že se zapomnělo na to, na ono a tak dále. Prostě ten prožitek v mitu například, když nemůže být něčím nahražen, něčím přinejmenším rovnaceným a pokud možná lepším, tak furt bude strašit. Ale ne protože je věčným zdrojem života, ale protože něco objevil, čeho se dosud nic jiného nezmocnilo. To je důvod. Pak to nemůže, nemůže to cítnout, protože ještě furt tam je nějakási nálož skutečnosti. Jenom z tohoto důvodu. Dobře, tak mi právě říkáte, že buď to ten logos to zanedbává a teď to chce úplně vyhubit a pak ten mitus čím víc propukává, a nebo, a to je teda jistě to řádoucí, abych tak řekl, že ten logos musí pouklout něco z toho mýtu. A teď právě se mi zdá opravdu důležitá otázka, co to vlastně znamená. Jak nebo co teda si po tím, jako je třeba, protože teda z hlediska právě toho logu je třeba, z hlediska jeho právě totální vlády, abych tak řekl, je třeba právě tato otázka proto velice důležitá, ne? Ale to není jednoduché říct, co to teda je. Tak ten logo si myslel, ten logo ze začátku si myslel, že mitus je naprosto k ničemu. A že mezi logem a mitem, že není prostě tercium. A že prostě stojí proti sobě jako naprostý antipolity. No a to teda bylo v reflexi, čili v určitým sebeuvědomění přitom. Ale mimo toto sebeuvědomí, fakticky, logos rozstáhle názva na mitus. Na některý prvky mituse. Čili třeba platonský ideje, věční ideje, jsou jenom transponovaný pravzori mětický. No a samozřejmě teda jako filozofie si to nepřipouštěla, že? Nejenom Platón ideje, ale například demokritovi a lukofobovi a atomy, že? Veškerý arché. To byly právě vašeho díska, to byl právě zanepravej konec, že? To je on, to je on. Takže se ukázalo, že vlastně to navazovalo na ten mitus jenom po jedný stránce a to podle blbý. Takže vlastně tam, kde se ukazovala taková ta nedostatečnost, ta primitivnost takřkalovů, tak tam najednou ten mitus se ukazoval jako možnost. A dokonce těm filozofům, kterých vyvěděli na jíme, že? A Platón, když byl nejhůř a už nevěděl, co o tom říct, a říkal, že teda o tom opravdě, o plným poznání, že vůbec se nedá říct nic, že? V tom listě sedm nebo který to je, že? A když prostě se dostane do situace, kdy už mu vypovídá jeho pojmová konstrukce službů, tak sám vědomně se chopí něčeho jako výmitu a vykládá nějaké si přirovnání, nějakou si parabolu, nějaký si filozofický mitus. No, tak tohleto by se dalo ukazovat u pozdějších filozofů taky, jak se sahá třeba, i když Platón ještě na to i poctivej, že o tom dokonce mluví, že řekne, že teď tady už filozoficky k tomu nemá co být dodal, takže řekne jakýsi mitus. On to dokonce tak nazve. Kdežto třeba na začátku Nového věku, když filozofové bojovali o politickou koncepci občanské společnosti, máli to být teda absolutismus nebo demokratismus nebo atd., tak všichni si vymysleli nějakej status nature a na tom se to všechno, ten boj se odehrával na tom, jaký byl status nature, v tom se vyšili. Pro status nature byl hominium kontra hominensa a pro loka nebo pro bruso a zase, že to byla úplně bájná ráje, jak se to říká, rájná doba nebo ráječná doba. Rájská. Rájská, jo. A rovníž sáhy k mitu a nevěděli jak nikam. Dodnes třeba občanská práva se zakládá i v tom, že se rodí tak a tak, jo, to je to úplná kravina, že se rodí svobodný managem nebo nevědí to. Jo, takovýhle mity jsou všude používány tam, kde selhává ten logost, kterýho je samozřejmě strašná fůra všude, a který vítězí, ale ale co všecko. A přesto jsou určitý sféry, kde to nevychází. Ten mitus furt se tam nějak tpe ve všech jakých převlecí. No ale teď je otázka, to se musí nechát onemřenit, to tam nemůže být hned teda od... No ne, já se teda podám, já můžu třeba, já se teda nad tím, mě to napadlo, když, že jo, já, jo, já tam, proč se ptám teďka, že, protože mě to furt právě nebylo, jo, jak si to nějak jako, tak se ptám tady, já nepřijím, že to tady musí tady nějak jako, teda... Tam nemůže být ani rozhodnuto, jestli... Já vím. Jestli logos je schopen nebo není schopen tohle udělat. No to je vůbec, já... Jechnepon má, teď je docela dobře možný, že prostě se ukáže, že logos je právě tak historicky omezený, jako by ten výtlus. A že třeba už teď, anebo za tisíc let, nebo kdy, končí epocha, epocha logů a musí přijít něco nového. Teď, teda, to je, to je ta otázka tý toho konce filozofie třeba, že, no tak... To je jenom otázka, jak se to vezme. Jestli určitý typ myšlení, který je teď u konce, není třeba identifikovat slogen. Že? To je, to je otázka. To je, to je otázka, jaký, jakýho si odhadu a prorokství a já nevím čeho, že... Takže to tam nemůže být, aspoň teď na začátku nemůže být jasně řečeno, že, že důležitý je teda, že ten mýtus odbytej není, že? Ale není odbytej jenom díky blbosti logů? Jasný kolik? Protože by to byla většiná, většiná studánka hlubokého důchodního života. Jenom proto, že ten logost byl slepej účinník a jen skutečnostem, účinním, mýtus slepej nebyl a ty skutečnosti nějak furt atragujou aspoň některý lidi. Tak furt tady jsou lidi, kteří, kteří... No ale ta vaše formulace tak trošku to tak, to ty, jak jste teď říkal, že tak to není, tak ta formulace tak trochu na to, na tý straně 25, jo, jak říkáte, tady ta studánka, která, jo, tak tam teda, že jenom konečně se hejí hluboké, než, než, než reflexy, tak to vypadalo, že jdeme trochu... Mýtus přežívá jako nezničitelné podhubí těsně přimknuté v nám samotného života. No, no, no, no, no. Přežívá taky. Ano. Ale ne, že přežije. To co nevím. Zatím to tak je. No, no, počkejte, to ne, to si dobře pomyslím, no. No, z našeho života zase, z našeho. No, mějeme. Já bych si potím rád něco, jo, kterým směrem nějak, nebo si to, já bych o tom jistě nějakou... Dobře, já vím, že to tak, tak... Toto není to podstatné, Kdyby se tohle mělo vyřešit, tak je to slovní záležitost. Jak to pojmem, tak to dopadne. A protože je to džejná skutečnost, tak je tomu třeba se nějak přiblížit ještě. Ten fenomén je třeba ještě nějak zpracovávat. A teď vzniká otázka, jak se k tomu přiblížíme. Jinou reflexi, a proto tam musí být o reflexi. Já vím, že se teda předbíhám samozřejmě, ale tady nejde o to, že tady něco předbíhá. Takže tady přece probohá to už hezkejch pár let, co ten logos tady jaksi už je. A něco, že krom těch možností, tady už jsou nějaké, krom toho, jak se to teď říká, třeba toho Platona, tak tam jsou i jiné nějaké už skutečně příklady, které je možné nějak rozebírat. No jistě, ale co z toho vyjde? Když jak to budeme rozebírat, tak jakým aparatem to budeme rozebírat? Co už, kde kdo to rozebíral? A výsledky žádné. Každý prostě přichází s tím názorem, co jenom potvrduje. Takže na čem to záleží vlastně? No dobře, já vás nenutím, že byste tady... Co byste chtěli? Teďka jsem to, neříkám nic, že si myslím, že byste tady měli něco nadspat, co tam není. Já se v příležitosti tohohle, co můžete dělat ve 20. kapitolě. A co já vím, co tam bude. Takhle dokonce. Tak dobře. A třeba vůbec tohle není ta smrtná otázka, ne? No tak dobře, no. A k nic, no. Tak paragraf pět. To je takový strašně starý zaběhávný pojmení v tuto volbě. A můžete pracovat třeba znova jinak, jo. To teď, tohle řešit je, je to předčasní. A možná nevětší vůbec. Co mě vypadá. To není proto, že to nemůže být první kapitol, ale jistě to bude ve 20. Třeba tam to bude úplně jinak. Takže třeba pak budete muset s námi do těch kapitolů s tím, že na to bude... No tak to pochopíte, ne? Víte, že budu předělat nejen úvod. Ale to se nechtějí tím říct. Že ono se to nějak vyvine a ani já nevím jak. Ale to je o to, že v týhle kapitule nebo něco jiného dokonce. Jo? To nevede. To nevede k tomu, aby se rozhodlo, jestli je vyřízen nebo jestli ještě bude žít. O to vlastně nejde. Že vlastně to tam nemusí být vůbec řešeno. Ano, to já vím, no. Najíždlo čistě o to tak jako náznakem ukázat něco, co je jako v menších rozměrech celkem běžný a známý a je tak známý, že se z toho těžko křeše světlo vše. Že tady takový dvě dějní situace byly, kdy ten myšlenkový přístup a nejen myšlenkový, takový ten myšlenkový, který je zároveň jeho životním přístupem k životně myšlenkovou orientací byl uznán. A kvůli to vlastně nejde ani. Jak ten logo se tam začal do toho prodírat a tak? Ne? No jistě, ale rozumíte, to by se mohlo vypracovat úplně jinak. A třeba se ukáže, že to je úplně nejmysl, že já jsem to pořádně neštudoval. Já jsem se zabýval, když bych tam pořádně neštudoval. Já jsem načel ty hory z hůstospisů, prýhozů, a tady paž. To nemá hlavu ani pak. Prostě to se tam čemu to vytýhá? To se tam čemu to vytýhá? Že ty detaily... Takže to by mohlo vyprnout. To je ten mější aparát, že? Můžu si zjít kava? Je zima, jo? Zima není, ale jasno, nemůžu. To je zvláštní, ale... Že by to tam mohlo chytit. A na kolik vy máte nařízena doma? Vy na kolik? Na kolik vám ukazujete ploměr doma? My to tam nemáme. Vy jste odkázaný na to, kolik vám to pěj, jo? No. A ubrať to, že jedině větřání, jo? No. A to vám to pěj tolik, jo? Ne, to já vlastně navlídnu. Udivujete, je to opravdu, je tady... Ne, já jsem nemožný. Od tý doby, co tady to týmne centrálně, tak všetci tady furt to dávají vejš vejk, vejš a říkají, že je zima. A já se úplně mořim. To stále tam dobře. To už jsme o tom mluvili. Vy jste napelé to... Vy teda to musíte uznat, když jste vyteřil ten... Já bych chtěla říct, že jsem měl říct tak, jestli tam přece jenom není takovej bod, který tebe navnadil, jako pořád od toho čekáš více odpovědí, než jako je v záměru, jo? Ten bod, myslím, že je tam právě v řeči o tom tajemství. Že jako, kdyby to tajemství bylo teda to, co tady se píše, že je odezacejn na konci čtvrtý kapitoli. Ono je strašně dlouhá závěr, tak jsem nebyl čistěj, ale dá se celé k dispozici tajemství, že teprve má být pojmenováno, či píše, že se má teprve dostat ke slobu. Že tady je to takový... No celý tadyhle na té poslední stránce pět, že jo, kde je jako to... Tak já jsem právě řekl, jo, že to mě skutečně, protože tam jsem... To, o čem se tady mluví, tak to mě nepřipadá... To je toho jako sliv, to, co tam jako tak se říká o tom tajemství, jo? Který jako takto čeká... A mě tam ještě hlavně zajívalo právě tady to, jak se tady mluví, jak se těch předmětných komponent nepředmětně a tak, že jo, ale tady bylo řečeno, že prostě to opravdu je lepší nechat stranou, takže jo. No, tak já jsem to mluvil skutečně, mě to teda, že jo, to se mě zau... A přijde to ještě ke slavu nějak? Takže jo, takže jo. Tady jestli na něco se chystá, ten text, jestli na něco poukazuje, tak je to asi tímhle směrem, že se totiž ukáže, že logos v té podobě, jak se vypracoval, že byl schopen uchopit jenom to, co má před sebou, který byl předmětný. A proto, když mluvil třeba o Bohu, nebo když mluvil o dobrů, o spravedlnosti, o pravdě a já nevím, o všejakých takových věcích, tak to vždycky muselo bejt nějak zpředmětněný, že veritat est adequatio rei et intelectus třeba, že nebo jaký máte několik definicia spinos a to je prostě za všechny taky. No a teď tohle má poukázat k tomu, že všude tam, kde jde o něco takhle podstatnějšího, takže se ukážete skutečnost, která takto uchopitelná není. Čili v tomto pohledu nebo v tomto senzoriu se tato skutečnost jakoby vůbec nevyskytne. Jakoby byla ničím. A protože ovšem ničím není, teda není pravda, že je ničím, protože existují ať už jakkoliv úzký nebo široký lidský zkušenosti s těmito skutečnostmi, které předmětně uchopitelné nejsou, no tak se to fixuje nějak jako tajemství třeba, že. Nebo jinak. A ten problém ale je v tom, že jako tajemství se to ukaze pouze v rámci toho blbýho pohledu, že. Je to cosi, co je za vizí nebo za schopností přistoupit toho konkrétního životního posazu, který zatím je. No a proto taky například tajemství vůbec není něco, co by nešlo poznat, že. Jak se tomu tak obvykle vydrží. Jenomže tajemství není to, co se vymýká z poznání proto, protože až kdybychom to poznali, tak to přestane být tajemství. To je právě zas už to naprosto zpředmětně chápaná. Toto tajemství je takového důmu, že když to poznáme, tak to furt je tajemství. Když to poznáme, tak to musíme poznát jinak než tím diskurzním nebo tím předmětním nebo jakým způsobem. A tuž to zůstává tajemství. My to poznáme jakožto tajemství. My skutečně to poznáme. Né, že bychom poznali něco, co neznáme. Nebo co je odepřeno našemu poznání. My to poznáme, ale zůstává to tím tajemstvím, to je zůstává to něčím, co vykládá tomu běžnému přístupu předmětního lodu. Tak k tomu, kde to jako nakonec poukazuje. Čili tam pak budou takové ty partie, které dřív, ještě třeba Hartmann Nikolaj třeba má rozsáhlý knížky a partie kníh o ideálním bytí. Že to je ideálné sign. A prostě teď se snaží s tím něco províst. A přitom teda si vůbec nevšimne, že ta metoda, kterou to dělá, přes všechnu bravuru a ráno ty triky a tak dále, že ta metoda vyloučuje, aby o tom něco mohl podstatně říct. Nebo aby vůbec to mohl pomenovat. Aby to vůbec mohl uchopit. Furt toho dělá něco jiného, než to je. No a samozřejmě, abychom nějakým způsobem začali mít před sebou tu otázku, jak teda je to něco jiného, než to můžeme uchopit tím způsobem, jak jsme zvyklí. A to znamená, že je to otázka našeho přístupu. A tedy jak jinak to mohláme přístupit. Abychom tohle si mohli, tak nejdřív musíme ty podíže přitomně, nebo nějak učinit aktuální věci. Tak minule si tady Eva se ptala, měla nejasnost s tím Eliádem. A já teď musím říct o též tady o tom Patočkovi. A myslel jsem si, že mám jasnost s tím Eliádem. Okázalo se, že jsem to viděl už i do blbě. Jestli jsem to dobře pochlopil, tak s tím Eliádem, to je tak, že jsem ho tam uvedl, protože, jak bych použil vašeho slova, že vám to umožňuje jaksi dobrý start, že se od toho můžete výjít. S tím ovšem, když pak rozvíjete to svoje vlastní pojetí, že se v určitých momentech od toho jaksi kriticky distancujete. A teď je to teda nějak to tež říct o tom Patočkovi. Cože? Tak to právě tady v tom mám. Nemůžu se furt to nějak vydělat v tom jasno. Tak vy tady máte, je to takový na mě trochu moc... Vy tady uvádíte... Tak v konformizaci s tím, co jsme si vždycky udělali, je tu především nápadný ještě výraznější přesun na ravinu myšlení a vědomí vůbec. A potom hožem uvádíte jinej citát a dodáváte, jsou tu nepochybně jistá místa napětí. A teďka teda, jestli tomu dobře rozumím, to dvojí citát, který se tak jaksi mezinímače to napětí, vysvětlujete tak, že vlastně se dá říct, že tady je vlastně dvojí formulace téhož. A teď to tam jak si přímo říkáte, v jakém smyslu. Tohle to, co tam potom říkáte na závěr toho paragrafu, to je... S tím se stotožňujete? Že to takhle tady je možný, že to takhle je možný, je správný říct? Takže to znamená, že s jedním z těch dvou stanovy se které jsou v napětí se stotožňujete a s tím druhým ne? No, že to je jinak. Že to je úplně jinak? Že to je jinak, ano. Takže tady vlastně, takže to není ten příběh jako u toho Eliádo. Tady prostě, takže z toho patočky na tom vy, z toho vy nepřijímáte něco, co by... Ale no, podívejte se, to bych ho tam neuváděl. Já tam přijímám z patočky to napětí, který v něm je. To je, to je cosi důležitého. Kdybych věděl o někom druhým, v němž toto napětí najdu, tak ho použiju místo patočky, že? Bez ohledu na cokoliv dalšího. Mým cílem je ukázat, jaký je vztah mezi myšlením a bytím. Trapně tradičně řečeno, to je přesně řečeno. Jaký je vztah mezi modelem myšlení, nebo modelem, mezi strukturou našeho myšlení a strukturou, takový ty životní orientace. No a ten vztah je tady vlastně takovým nevlastním a chybným způsobem tematizován tím patočkou. Mně to připadá jako velice vhodné vztah. Je to jinak všecko, ale nicméně o to jde. Téma, to je přesně ono. Já na to jsem dostejný. Myslím, že jsme v čem dál měli, musím říct právě. Proč teda... Jak to teda konkrétně, vojaky teda... Libie. No, ano. No, tak... Zrovnání se diádem se tady ukazuje, že u patočky je ještě větší přesun na rovinu vědomí. Ono se tam říká. Ano. Ale přitom je zachována ta základní skutečnost, že to, co přichází ke slovu, celkem ve vědomí může být jedině to, co přišlo ke slovu, že? No. Vědomí bez řeči není myslitelný. Lidský vědomí. A... Takže když se tam říká, že to, co přichází ke slovu, to jest k vědomí, je přece jenom ještě taky samo něco. I přesto, že ten přesun je tak veliký, ještě větší než u Eliáda, který výslovně mluví teda o těch... o těch způsobech životního... o životních strukturách. Tak půjď, tady je to. A teď se tam říká, že... je to rituálně znázornějící chování, třeba. Nebo schromáždění, setkávání světa. A teď... Co tohle to vlastně je? Patočka, když to tematizuje sám, když se pokouší teda jaksi od toho udělat krok upředu, tak to třeba ani na vědomí. Vždycky najednou už je ve vědomí. Ale přesto, aby o tom vůbec mohl mluvit, aby o tom začal mluvit, tak musí předpokládat, že do vědomí se to teprve dostává. A tak teda jak je toho stát? A teď navíc teda samozřejmě to vědomí organizuje to, co nevíme, co to je. Tak co to vlastně je? Patočka okamžitě vždycky uhne a už je ve vědomí a mluví o vědomí. Když to má tematizovat, když se tím má zadejlat. Když má teda fenomenologicky k tomu přistoupit. No ale přitom, jak to dělá, tak tam furt je přitom no, něco ještě jiné. To je snad tematizováno. No a vy teda, pak když to je na straně dvanáct, co říkáte, z toho paragrafu pět, nějak to, co se vám jako na tom nelíbí, tak to tam to není jasný. V tom paragrafu pět, vy tam ještě to svý vlastní stanovisko, vy jste to tam sice jako předestřel, a teď se od toho, teď se distanciujete až právě v tom, já jsem řekl, strana dvanáct, jo? Řekl jsem strana dvanáct? Strana dvanáct. Na straně dvanáct, jo? Na závěr? Osmičky, jo? No, toho osmího paragrafu. Jo. Slovo je poslátné, je to právě mýtos. Teď budu proč nemluvit, protože je to všechno zajedno v tom, že mýtos je rituálně nahajující chování, až přichází ke slovu. A potom teda, potom začátek ten paragrafu devátýho, to jsem jako dneska teprá pořádně se toho všiml, je to tak teda, že vlastně to, co vytíkáte Patočkovi, to prostě v čem se lišíte od Patočky, tak to v tom se i tomu Eliádovi, že to je ze stejného nějak... Teďka dneska. Začátek paragrafu devětý. Pomínáme si, není to takzvané úzele situace v lidském životě. Nyní chceme si přičas změnit. Situace je tu dost obdobná. Skutečnost, že k takovým zauzením reálně dochází, a teď teda podle měla názoru, že tady se distanciujete od Eliádeho, že ještě v sobě nemá nic specificky mitického. Eliáde zanedbává. Tamto tak vypadá, že ten výtus už je právě to, nebo ne? Proti tomu Eliádovi například. To je spatočka. To je jaksi banálná kupa točky. A ne u Eliádeho. Teprve ve chvíli, kdy je skutečnost druhých úzů rozpočítá. Zaznává, kde se ji dostává výrozot. Stává se mítem, kdy se skutečnost druhého úzu dostává náravkem novou vrstu atraktivity, či spíš trávnice. Stává se čímsi více než výšně pravděpodobným zauzením dějů. Výstřihujícím příkadem vzorem pro raženou a poté pro ženou. Výzvou k napodobení výměny. Tohle jsem měl dojem, tohle je u Eliádeho, nebo? Není to, ale prostě není to polemika s ním. Eliáde mluví o něčem jiným, to je na jiné rovině. Čili tohle by Eliáde neměl k tomu možná vyhrát. Možná jo, ale prostě nesouvisí to tak podstatně s tím, co ho říkal on. Nevidíte, tak to jsem teda... Tohle je spíš, aspoň já tomu rozumím jako spíš, jako taková si mezera, nebo taková lapuna u Eliáda, která je věcně odůvodněna tím, že prostě to nepatří do jeho oboru. Ale... čili omluvitelná. Ale prostě je skutečná mezera a tady je pokus ji zaplnit a to způsobem, který pro Patočku je neschmudný, protože vykračuje zmezí jeho fenomenalistického přístupu. Takže on, když tohleto by se o tom mluvilo a nech si vystalo by to jako polemika, kdyby ne, tak on na to vejde taky, že bude o tom diskutovat věcně. Ale jakmile je to použito jako polemika proti nějakého planovaci, takže co my o tom víme. Co my víme, jak je to u dvíře. Co my víme, jak je to primitívá. Dokonce co my víme, jak je to u dvíře. To je zhruba tak, co my víme, jak to bylo kdysi u nějakých primitivních lidí, ale tajických lidí. Tak jo, rozumíte, to Eliade nemá tuto potíž, jeho to nezajímá, do jeho předmětu to nepatří, ale on nemá zábran proti tomu, než to Patočka nemůže říct. Eliade není filozof. Patočka nemůže říct, že to nepatří k jeho předmětu, že to není předmětem jeho září. Prostě se k tomu musí vymezit, a on se k tomu vymezuje, takže to vyloučuje. Tak to je ten rozdíl, to není polemika se Eliade, spíš s Patočkou, ani nešlo jako hlavně o polemiku, že tady vůbec nejde hlavně o Patočku. Mně se zdálo, že to je takový vhodnej start k té problematice samotný, takže potom já už ani se po tom Patočku nevracím. Já bych ukázal, kde a tak dále. Mně šlo o to okoličkovat nejdřív ten problém samotný a teď ukázat, že to, o čem Patočka mluví, to schrnující, nebo to, co říká, to schromáždění, to setkávání světa, že se děje ještě teda dříve, než vůbec o nějakém mýtu může být řeč.
====================
s2.flac
====================
Ta druhá formulace říká něco jiného, takže on tím chce říct, to bych musel přečít, mohl bych vám říct, že rituální chování, to je strana sedm nahoře, že rituální chování bez asistence slova a bez něho nejen prostřednické, ale přímo spoluformující vlohy prostě neexistuje a není ani možné. Takhle vy sám interpretujete, že takhle by to ten Patočka mohl myslet. Já si skutečně, když bych, jako potom tam máte na konci toho paragrafu 8 na straně 12, že jak říkáte, to je důvod, proč nemůžu mít Patočkova zajedno v tom, že my tu si rituálně zajímáme, ještě vchází k slovu. A pak tam dál říkáte, známivé rituální chování, jak je známe uzířet a tak dále, že ještě pro znávací povazit, či fungují to nemůže být ještě ani řeči. No v tom by se vám Patočka určitě souhlasil, že teprve, že sice ten mýtus vzniká v souvislosti s tím rituálem, ale že o rituálů skutečně můžeme mluvit teprve tehdy, když právě už je tam ten mýtus. To můžeme s tímhle, s tímhle by Patočka souhlasil, ale on by s tím souhlasil tak, že by to prostě všechno převedlo na novinu vědomý. Rozumíte? A to znamená, je mu tam chybí to slovo? Ne slovo, je mu chybí zapracovat do toho, jak to je u ten zvířat. Podle se týkne to. On to připustí, že to u ten zvířat tak je, ale připustí to na jiné rovině. Nedá to dohromady. O X-chilovi on dovede mluvit s porozuměním, ale je vlastně první, kdo o tom psal v našich časopisech o X-chilově škole a recenzoval nějaké knižky z té školy a tak, že to udělá. Ale on to neuvede do souhyslostí. To je dobře, ale nemohu být s Patočkou zajedno v tom, že mýtus je rituálně znázoritelnějící chování, jež přichází ke slovu. Patočka to přece nemyslí tak, že... V každém případě, já nevím, jak teda vám, já si myslím, že to opravdu spíš nějak stěžuje a nejasně je to, co vy chcete říct, než aby to... Hlejte se, když Patočka říká, že mluví o rituálně znázoritelnějícím chování, jež přichází ke slovu, připouští, že je rituálně znázoritelnějící chování, jež nepřichází ke slovu. No, tak to je právě... No ne, podívejte se, když jsme se shodli, že on asi by teda, aby to tak se sám vykládáte, o rituálu jsem mluvil, teď když je tam mýtus a mýtus vzniká v souvislosti s tím rituálem, obojí prostě je tu, jak si najedno, abych tak řekl, jedno bez druhého není možné. Takhle byste to sám interpretoval. No jistě, že, no, já nemyslím, že to tvrdí, patronička, ale je za to, že použije této formulace, tak to de facto zatím je. Dobře, a kdyby prostě, není možný, že teda stačí jen trochu pozněnitu formulací, je to něco, co by u něj hrálo takovou podstatnou roli mimo tuto formulace? Víte, já bych rád viděl, jak by pozněnil. Protože v tu ránu byste tím všechno, on to potřebuje. Je to taková ta ambivalence těch, podívejte se, on tam, to nemá jenom tohleto, že, rituální znázornící chování ke slovu. On tam třeba řekne, že to je to schromáždění, setkávání světa, to je to legein, to je logos legein, to setká, schromažděvání, to zbírání, sebrání, to je zatím. A toto setkávání světa vyvolává rituální chování. A teď tam říká, ale tak, jak se dává v půhledné prostředí řeči. To znamená, že to rituální chování, bez toho půhledného prostředí řeči, se samozřejmě objevuje všude tam, kde k tomu setkávání světa dojde taky. To je ale jenom interpretace. Je možný to vyložit taky jednak přeci, že k tomu setkávání světa, jakmile k němu dochází, tak vyvolává rituální chování. A to znamená, že bez toho... A platí to obráceně taky? Že jakmile někde je rituální chování, tak tam dochází k setkávání světa. Vy jste teda značil, že to patří k sobě. Když to patří k sobě, tak to může být taky obráceně. Pokud potom máte na mysli ty rituály založit na instinctech u zvířat, tak zřejmě ne. To je ale něco jiného. To není rituální chování v tomto smyslu. No dobře, to je právě to, k čemu jsem pak všáhl. Takže to není jenom tak, že to patří k sobě. Protože je tady setkávání světa, které je základem rituálního chování. Nemůže to být obráceně. A teď ať mi někdo řekne, jak se setkává ten svět. Ono je obráceně. To znamená? Tak co teď platíš? Tak buď. To je tam v ambivalence. Na tom je to výborně vidět. Ten svět se setkává ontycky. Nikolik ani nevěděl, co si myslí ontycky. Ale prostě na rozdíl od tomto logicky. Ontycky prostě setkává se. To je událost bytí světa. Svět se setkává. A to vybuzuje, vyvolává. To je magnetismus, to vyvolává rituální chování. A teď to průhledné prostředí řeči, buď k tomu přistoupit nebo nepřistoupit, co to je ten logos toho legejn světa, k němu ještě nepřistuplo průhledné prostředí řeči. Ale tak, jak se dá, či ne tak, jak se bez toho řeči. Já myslím, že to znamená, ale ten moment právě na tom, ty řeči, ten moment, který... No dobře, v pořádku, ale to setkávání světa. Co to je to setkávání světa, který nepotřebuje řeči? Který vyvolává rituální chování, to znamená, nepotřebuje ani rituální. Není podmíněno ani řečí, ani rituální chování. Co to je to setkávání světa? No a v turánu teda prostě je to naprosto všechno nejasný. Patočka by to podmít. Samozřejmě to blbě, tohle. To je špatně, žádný setkávání světa. Takhle blbě výšlení. Musíme to úplně jinak. A odmítneme to celé. A výsledek toho odmítnutí je, že nakonec už to setkávání světa je už taky ve vědomí samozřejmě. To tady nevypadá, alebo to tak je. To je prostě to, co má patočka v záluze. Protože nic jiného než to vědomí nepřipustí. A teď ale to vědomí, v němž se setkává a schromažďuje svět, to vědomí je současně tím manažérem toho rituálního chování. No a teď jakou funkci tam má tu větka řeč? Nakonec to vědomí je i manažérem řeči. Což je další blbost, kterou taky patočka nepřipustí. Promiňte, na co jste se ptali. Jak dochází k rituálu teda, podle vás? Jak dochází, to jednak nevíme, ale na tom, co nevíme, dáváme název instinkt. A jednak teda, já se to pokouším vyložit, ale to je pozdější záležitost, že máš tady to jenom tak jako přítomno, jenom se poukazuje k tomu, že tady je jakási rovina jiná, že rovina fyziologická nebo rovina vitální. A je to otázka, která přijde napřed se až v kapitolu o přírodě. Já jsem to teda i tohle jsem teda nějak blbě pochopil, protože já jsem měl vědomí, že vy to právě taky stavíte na tom vědomí. Ale počkejte, to je něco úplně jiného. To může tak vypadat, ale je to podstatně jiné. Já to nestavím na vědomí, protože říkám, jaké jsou těžkosti. Když tohle všechno děláme, jaké jsou těžkosti, to dělá bezvědomí, že to nejde, že nakonec to furt všechno tohle jsou naše úvahy. Ale to je něco jiného, než... Kluci, strana jedenáct, tak oprostě několik hodin. Tak ti řekně, zářet nebude podle mě. Pět, šest, jo. No já bych opravdu... Tady, tam se přichází lidský situace, tady na té stránce. A teďka, tak skoro už v polovice, ale ještě ne. Lidská bytost se dostává k předělu. Musí se naučit nepřívědelně komplikované situace zvládnout jinak, totiž za pomoci a prostřednictvím svého vědomí. A teď dál všechno, co pokračuje, je, co to vědomí. To je o všem původně příliš slabé a nesamostatné. Je jakoš tvoříc, promupolní, dopravot, jednání a tak dále. Potom, já jsem si to tady takhle teďka schválil, dálejte pozor, jestli jsem to správně, jestli to je ten postup, jak jsem si to takhle vyčetl. Že vědomí, aby mohlo integrovat lidské chování, musí si vytvořit skelet mluvy. A... A doprčit. A... A táho, aha, tá, ta mluva, ho, to jest to vědomí, tím, že je možná pouze ve světě řeči, nutně vtáhne do mýtu, přinutí ho to vědomí k vytvoření mýtu. Takhle jsem to, takhle jsem to já pochopil, že tohle je takhle, že to tam... No, celkou správně, jestli si to špatně neinterpretujete. A proč se to vůbec teď? Jako na doklad? Ne, jakože to všechno právě, o tom vědomí mluvíme, že to taky vlastně je, to je všechno, co se děje, všechno na základě a umíte, jakože to je dílo toho vědomí. Já si myslím, že se teda všechno... Protože přece máte jasně, že u člověka se to rozkládá, to všechno jiné, takže to vědomí tam má stále větší a větší vůležitost. Znamená, že to není všechno. Právě to vědomí je tam potřebné, protože to všechno ostatní se rozkládá. Znamená, že to není něco jiného. Ne, já nemyslím tak, že já myslím, že prostě ten mýtus a to, že to je všechno to je dílo... Očkejte tak, to jste si to pak ale špatně vyhořil. Protože tam samozřejmě, že mýtus není produkt naší mluvy. Člověk začne mluvit a aniž o tom ví, mluví ve světě mýtu. Ale ten svět je tady něco, do čeho on vstoupí tím, že mluví. Něco zakládá. To je prostě předumětná kategorizace, která je zcela nepřípadná. Nejdřív tady musí být pravidla, aby mohl být fotbal. Ale dokud se nehraje fotbal, tak pravidla tady vlastně nejsou. Nebo já nevím, jak čím to se týká, ale vlastně vlastně nevím, jak to se týká. Nebo já nevím, jak čím by se to... Prostě... Samozřejmě, že mytus předumětně tady není. Okupitelně. Jenomže kdykoliv poprvně se stane, že člověk začne mluvit a aniž o tom ví, že člověk začne mluvit, tak najednou tady je svět mýtu. A to ne tak, že by tady byl jenom trošku a pak víc, jak víc člověk začne mluvit. Najednou je tady celý. Nedá se mluvit jinak, než že tady je mýtu. Jakmile se vůbec otevře otázka, jestli je to pravda nebo není pravda, tak ta se dá otevřit jedině ve světě pravdy. A není to jenom kousek pravdy. Prostě ta otázka je možná jedině ve světě pravdy. Do té doby, než se někdo takhle začne ptát, tak jako by tady vůbec žádný svět pravdy nebyl. No dobře. Ano, teď mně teda je jasný ten rozdíl toho vašeho... ale přesto furt si teda já nevím, jak je myslím, tohle všechno, že byste mohl říct mnohem, že vám ten batočka teda, že to tam spíš jen tak znejasně mám dojem, než aby to... já nevím, tedy jaké byste to měli. Protože tady se nebude nakoupeno tolik takovýho, co vy tam jako pasičně nerozvedete, protože se s tím nemůžete tak ani vyplatřovat a tady párat, že... já nevím. Jestli to stojí za to ten... víte, kdyby to byl teda nějaký vyhlášený expert na mýtus, nebo prostě, že zrovna, kdyby to bylo teda něco takový, jo, ale... Takže tady třeba opravdu... To bych nemohl citovat i Kobaš. Jakmile tam bude nějaký expert na mýtus, tak tohle z něj nedostane. No tak stojí to za to právě... No tak, když se mi někde hodí citovat Kanta nebo Heideggera, tak bych měl citovat Pateřku. Já ho nebo Heideggera. Já ho stejně cituju takovým, myslím, že vždycky, že se v tom nikdo nezná. Takže... Jo, a že se to ukáže... To je asi, že se to teda dělá úplně blbě. A zase i tady nadál, jak se ukázal ten začátek na tý straně Dedietnemu, který já už jsem myslel, že už teda tak... To tam se i vůči tomu Eliádovi distancije. Vlastně jste pokračovali, jak říkáte, s tím, že se oproti tomu Patočkovi furt ještě dá. A nenáhodou potom to pro mě získalo. Když mi jste nechal čenček dvouk, a rozjel jste to konečně, tak to se mi teprve ještě ukáže. Dá, že tam... Já si myslím, že tam to prvá... Jo, tomu nerozumím, ale zatím mám vědět, že tam teda to je úplně jasný, co o co vám jde a co jako to, když to tady... A furt jsem takhle mezi tím lítám, jak... No já nevím. Tady ještě mimochodem, když je jako teda... Konec toho paragrafu pátého na straně sedm. Kdo je to okolností bavěcí primárního významu? Věcí primárního významu pro Patočku nebo skutečně? Pro Patočku nebo skutečně? No, to je všetko od Patočka, tohle. Ten pátý. Primárního významu podle Patočky. Ta tematizace, jakýhle Patočka. To potom v šestice říká, že toto je ten úvod problematiky. Že to úvedení je problém. Já nevím, tak jsem... Ten paragraf šestý bych byl skoro rád, kdybychom se teda nechali až na příště. Jestli teda vržete mu něco. Cože? Gledáš, že byste teda pokračovali? Já nemůžu, bude mě strašně obvalit zuby. Ještě navíc. To je hrozně. Šest. Já mám tady... Já mám šest. Tady je... Co to je? Co zas? To si musíš vždycky znovu... No. Tak sedějme se za 14 dní nebo kdy?
s2.flac
====================
Ta druhá formulace říká něco jiného, takže on tím chce říct, to bych musel přečít, mohl bych vám říct, že rituální chování, to je strana sedm nahoře, že rituální chování bez asistence slova a bez něho nejen prostřednické, ale přímo spoluformující vlohy prostě neexistuje a není ani možné. Takhle vy sám interpretujete, že takhle by to ten Patočka mohl myslet. Já si skutečně, když bych, jako potom tam máte na konci toho paragrafu 8 na straně 12, že jak říkáte, to je důvod, proč nemůžu mít Patočkova zajedno v tom, že my tu si rituálně zajímáme, ještě vchází k slovu. A pak tam dál říkáte, známivé rituální chování, jak je známe uzířet a tak dále, že ještě pro znávací povazit, či fungují to nemůže být ještě ani řeči. No v tom by se vám Patočka určitě souhlasil, že teprve, že sice ten mýtus vzniká v souvislosti s tím rituálem, ale že o rituálů skutečně můžeme mluvit teprve tehdy, když právě už je tam ten mýtus. To můžeme s tímhle, s tímhle by Patočka souhlasil, ale on by s tím souhlasil tak, že by to prostě všechno převedlo na novinu vědomý. Rozumíte? A to znamená, je mu tam chybí to slovo? Ne slovo, je mu chybí zapracovat do toho, jak to je u ten zvířat. Podle se týkne to. On to připustí, že to u ten zvířat tak je, ale připustí to na jiné rovině. Nedá to dohromady. O X-chilovi on dovede mluvit s porozuměním, ale je vlastně první, kdo o tom psal v našich časopisech o X-chilově škole a recenzoval nějaké knižky z té školy a tak, že to udělá. Ale on to neuvede do souhyslostí. To je dobře, ale nemohu být s Patočkou zajedno v tom, že mýtus je rituálně znázoritelnějící chování, jež přichází ke slovu. Patočka to přece nemyslí tak, že... V každém případě, já nevím, jak teda vám, já si myslím, že to opravdu spíš nějak stěžuje a nejasně je to, co vy chcete říct, než aby to... Hlejte se, když Patočka říká, že mluví o rituálně znázoritelnějícím chování, jež přichází ke slovu, připouští, že je rituálně znázoritelnějící chování, jež nepřichází ke slovu. No, tak to je právě... No ne, podívejte se, když jsme se shodli, že on asi by teda, aby to tak se sám vykládáte, o rituálu jsem mluvil, teď když je tam mýtus a mýtus vzniká v souvislosti s tím rituálem, obojí prostě je tu, jak si najedno, abych tak řekl, jedno bez druhého není možné. Takhle byste to sám interpretoval. No jistě, že, no, já nemyslím, že to tvrdí, patronička, ale je za to, že použije této formulace, tak to de facto zatím je. Dobře, a kdyby prostě, není možný, že teda stačí jen trochu pozněnitu formulací, je to něco, co by u něj hrálo takovou podstatnou roli mimo tuto formulace? Víte, já bych rád viděl, jak by pozněnil. Protože v tu ránu byste tím všechno, on to potřebuje. Je to taková ta ambivalence těch, podívejte se, on tam, to nemá jenom tohleto, že, rituální znázornící chování ke slovu. On tam třeba řekne, že to je to schromáždění, setkávání světa, to je to legein, to je logos legein, to setká, schromažděvání, to zbírání, sebrání, to je zatím. A toto setkávání světa vyvolává rituální chování. A teď tam říká, ale tak, jak se dává v půhledné prostředí řeči. To znamená, že to rituální chování, bez toho půhledného prostředí řeči, se samozřejmě objevuje všude tam, kde k tomu setkávání světa dojde taky. To je ale jenom interpretace. Je možný to vyložit taky jednak přeci, že k tomu setkávání světa, jakmile k němu dochází, tak vyvolává rituální chování. A to znamená, že bez toho... A platí to obráceně taky? Že jakmile někde je rituální chování, tak tam dochází k setkávání světa. Vy jste teda značil, že to patří k sobě. Když to patří k sobě, tak to může být taky obráceně. Pokud potom máte na mysli ty rituály založit na instinctech u zvířat, tak zřejmě ne. To je ale něco jiného. To není rituální chování v tomto smyslu. No dobře, to je právě to, k čemu jsem pak všáhl. Takže to není jenom tak, že to patří k sobě. Protože je tady setkávání světa, které je základem rituálního chování. Nemůže to být obráceně. A teď ať mi někdo řekne, jak se setkává ten svět. Ono je obráceně. To znamená? Tak co teď platíš? Tak buď. To je tam v ambivalence. Na tom je to výborně vidět. Ten svět se setkává ontycky. Nikolik ani nevěděl, co si myslí ontycky. Ale prostě na rozdíl od tomto logicky. Ontycky prostě setkává se. To je událost bytí světa. Svět se setkává. A to vybuzuje, vyvolává. To je magnetismus, to vyvolává rituální chování. A teď to průhledné prostředí řeči, buď k tomu přistoupit nebo nepřistoupit, co to je ten logos toho legejn světa, k němu ještě nepřistuplo průhledné prostředí řeči. Ale tak, jak se dá, či ne tak, jak se bez toho řeči. Já myslím, že to znamená, ale ten moment právě na tom, ty řeči, ten moment, který... No dobře, v pořádku, ale to setkávání světa. Co to je to setkávání světa, který nepotřebuje řeči? Který vyvolává rituální chování, to znamená, nepotřebuje ani rituální. Není podmíněno ani řečí, ani rituální chování. Co to je to setkávání světa? No a v turánu teda prostě je to naprosto všechno nejasný. Patočka by to podmít. Samozřejmě to blbě, tohle. To je špatně, žádný setkávání světa. Takhle blbě výšlení. Musíme to úplně jinak. A odmítneme to celé. A výsledek toho odmítnutí je, že nakonec už to setkávání světa je už taky ve vědomí samozřejmě. To tady nevypadá, alebo to tak je. To je prostě to, co má patočka v záluze. Protože nic jiného než to vědomí nepřipustí. A teď ale to vědomí, v němž se setkává a schromažďuje svět, to vědomí je současně tím manažérem toho rituálního chování. No a teď jakou funkci tam má tu větka řeč? Nakonec to vědomí je i manažérem řeči. Což je další blbost, kterou taky patočka nepřipustí. Promiňte, na co jste se ptali. Jak dochází k rituálu teda, podle vás? Jak dochází, to jednak nevíme, ale na tom, co nevíme, dáváme název instinkt. A jednak teda, já se to pokouším vyložit, ale to je pozdější záležitost, že máš tady to jenom tak jako přítomno, jenom se poukazuje k tomu, že tady je jakási rovina jiná, že rovina fyziologická nebo rovina vitální. A je to otázka, která přijde napřed se až v kapitolu o přírodě. Já jsem to teda i tohle jsem teda nějak blbě pochopil, protože já jsem měl vědomí, že vy to právě taky stavíte na tom vědomí. Ale počkejte, to je něco úplně jiného. To může tak vypadat, ale je to podstatně jiné. Já to nestavím na vědomí, protože říkám, jaké jsou těžkosti. Když tohle všechno děláme, jaké jsou těžkosti, to dělá bezvědomí, že to nejde, že nakonec to furt všechno tohle jsou naše úvahy. Ale to je něco jiného, než... Kluci, strana jedenáct, tak oprostě několik hodin. Tak ti řekně, zářet nebude podle mě. Pět, šest, jo. No já bych opravdu... Tady, tam se přichází lidský situace, tady na té stránce. A teďka, tak skoro už v polovice, ale ještě ne. Lidská bytost se dostává k předělu. Musí se naučit nepřívědelně komplikované situace zvládnout jinak, totiž za pomoci a prostřednictvím svého vědomí. A teď dál všechno, co pokračuje, je, co to vědomí. To je o všem původně příliš slabé a nesamostatné. Je jakoš tvoříc, promupolní, dopravot, jednání a tak dále. Potom, já jsem si to tady takhle teďka schválil, dálejte pozor, jestli jsem to správně, jestli to je ten postup, jak jsem si to takhle vyčetl. Že vědomí, aby mohlo integrovat lidské chování, musí si vytvořit skelet mluvy. A... A doprčit. A... A táho, aha, tá, ta mluva, ho, to jest to vědomí, tím, že je možná pouze ve světě řeči, nutně vtáhne do mýtu, přinutí ho to vědomí k vytvoření mýtu. Takhle jsem to, takhle jsem to já pochopil, že tohle je takhle, že to tam... No, celkou správně, jestli si to špatně neinterpretujete. A proč se to vůbec teď? Jako na doklad? Ne, jakože to všechno právě, o tom vědomí mluvíme, že to taky vlastně je, to je všechno, co se děje, všechno na základě a umíte, jakože to je dílo toho vědomí. Já si myslím, že se teda všechno... Protože přece máte jasně, že u člověka se to rozkládá, to všechno jiné, takže to vědomí tam má stále větší a větší vůležitost. Znamená, že to není všechno. Právě to vědomí je tam potřebné, protože to všechno ostatní se rozkládá. Znamená, že to není něco jiného. Ne, já nemyslím tak, že já myslím, že prostě ten mýtus a to, že to je všechno to je dílo... Očkejte tak, to jste si to pak ale špatně vyhořil. Protože tam samozřejmě, že mýtus není produkt naší mluvy. Člověk začne mluvit a aniž o tom ví, mluví ve světě mýtu. Ale ten svět je tady něco, do čeho on vstoupí tím, že mluví. Něco zakládá. To je prostě předumětná kategorizace, která je zcela nepřípadná. Nejdřív tady musí být pravidla, aby mohl být fotbal. Ale dokud se nehraje fotbal, tak pravidla tady vlastně nejsou. Nebo já nevím, jak čím to se týká, ale vlastně vlastně nevím, jak to se týká. Nebo já nevím, jak čím by se to... Prostě... Samozřejmě, že mytus předumětně tady není. Okupitelně. Jenomže kdykoliv poprvně se stane, že člověk začne mluvit a aniž o tom ví, že člověk začne mluvit, tak najednou tady je svět mýtu. A to ne tak, že by tady byl jenom trošku a pak víc, jak víc člověk začne mluvit. Najednou je tady celý. Nedá se mluvit jinak, než že tady je mýtu. Jakmile se vůbec otevře otázka, jestli je to pravda nebo není pravda, tak ta se dá otevřit jedině ve světě pravdy. A není to jenom kousek pravdy. Prostě ta otázka je možná jedině ve světě pravdy. Do té doby, než se někdo takhle začne ptát, tak jako by tady vůbec žádný svět pravdy nebyl. No dobře. Ano, teď mně teda je jasný ten rozdíl toho vašeho... ale přesto furt si teda já nevím, jak je myslím, tohle všechno, že byste mohl říct mnohem, že vám ten batočka teda, že to tam spíš jen tak znejasně mám dojem, než aby to... já nevím, tedy jaké byste to měli. Protože tady se nebude nakoupeno tolik takovýho, co vy tam jako pasičně nerozvedete, protože se s tím nemůžete tak ani vyplatřovat a tady párat, že... já nevím. Jestli to stojí za to ten... víte, kdyby to byl teda nějaký vyhlášený expert na mýtus, nebo prostě, že zrovna, kdyby to bylo teda něco takový, jo, ale... Takže tady třeba opravdu... To bych nemohl citovat i Kobaš. Jakmile tam bude nějaký expert na mýtus, tak tohle z něj nedostane. No tak stojí to za to právě... No tak, když se mi někde hodí citovat Kanta nebo Heideggera, tak bych měl citovat Pateřku. Já ho nebo Heideggera. Já ho stejně cituju takovým, myslím, že vždycky, že se v tom nikdo nezná. Takže... Jo, a že se to ukáže... To je asi, že se to teda dělá úplně blbě. A zase i tady nadál, jak se ukázal ten začátek na tý straně Dedietnemu, který já už jsem myslel, že už teda tak... To tam se i vůči tomu Eliádovi distancije. Vlastně jste pokračovali, jak říkáte, s tím, že se oproti tomu Patočkovi furt ještě dá. A nenáhodou potom to pro mě získalo. Když mi jste nechal čenček dvouk, a rozjel jste to konečně, tak to se mi teprve ještě ukáže. Dá, že tam... Já si myslím, že tam to prvá... Jo, tomu nerozumím, ale zatím mám vědět, že tam teda to je úplně jasný, co o co vám jde a co jako to, když to tady... A furt jsem takhle mezi tím lítám, jak... No já nevím. Tady ještě mimochodem, když je jako teda... Konec toho paragrafu pátého na straně sedm. Kdo je to okolností bavěcí primárního významu? Věcí primárního významu pro Patočku nebo skutečně? Pro Patočku nebo skutečně? No, to je všetko od Patočka, tohle. Ten pátý. Primárního významu podle Patočky. Ta tematizace, jakýhle Patočka. To potom v šestice říká, že toto je ten úvod problematiky. Že to úvedení je problém. Já nevím, tak jsem... Ten paragraf šestý bych byl skoro rád, kdybychom se teda nechali až na příště. Jestli teda vržete mu něco. Cože? Gledáš, že byste teda pokračovali? Já nemůžu, bude mě strašně obvalit zuby. Ještě navíc. To je hrozně. Šest. Já mám tady... Já mám šest. Tady je... Co to je? Co zas? To si musíš vždycky znovu... No. Tak sedějme se za 14 dní nebo kdy?