Text analyzuje hlubokou provázanost evropské kultury s reflektujícím myšlením. Autor definuje Evropu jako dynamický kulturně-dějinný celek a sleduje proměny reflexe od antiky po současnost. Kritizuje tradiční substancionální pojetí subjektu a myšlení (res cogitans) a namísto toho navrhuje model reflexe jako událostného procesu. Tento proces člení do tří fází: odstup subjektu od sebe sama, stav 'vystoupení' (ekstasis) a následný návrat k sobě v proměněné podobě. Autor vyzdvihuje vliv starohebrejské proto-reflexe a křesťanské theologie na konstituci evropského subjektivismu, přičemž se opírá o Hegelovu myšlenku pravdy jako subjektu. V závěru interpretuje víru jako schopnost odpovídat na nepředmětné výzvy a zdůrazňuje etický rozměr reflexe v konceptu Komenského 'všenápravy' (panorthosia). Cílem je ukázat, že reflexe není jen teoretickou disciplínou, ale základním nástrojem pro aktivní a zodpovědný přístup k světu, který odmítá pasivní spoléhání se na automatický pokrok a vyžaduje neustálé sebezpytování subjektu.