Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Ježíš


<<  <  1 / 3   >   >>
záznamů: 12

Ježíš a Pavel

Ladislav Hejdánek (1991)
Když říkáme, že již se vznikem první církve došlo ke změně křesťanské orientace v tom smyslu, že Ježíš jako svědek víry se stal předmětem víry, pak zřejmě nejstarší dokumenty pro tuto změnu můžeme najít právě u Pavla, v jeho listech. U Pavla bylo něco takového usnadněno tím, že se s Ježíšem za jeho života nikdy osobně nesetkal. Není pravděpodobné, že by sám Pavel byl jako první prorážel tuto novou orientaci; naopak máme důvody, proč se domnívat, že tuto koncepci prostě od prvních křesťanů převzal, a teprve potom ji domýšlel a energicky šířil. Nicméně právě v této záležitosti spočívá obrovský vnitřní rozpor celého křesťanského zvěstování. Evangelium jakožto dobrá zpráva není už jenom MYTHOS, není jen spásným vyprávěním, magicky mocným povídáním, ale má svůj „předmět“, který je sám tím rozhodujícím: něco se stalo, událo, a ona dobrá zpráva je zvěstí o tom, co se událo. Důraz na to, že se to událo – a že to tedy není jen nějaké posvátné dění, které se stále znovu opakuje – je v první církvi zcela nepochybný a přetrvává až do doby, kdy jsou formulována základní vyznání víry. Rozhodující tedy není posvátná nauka, nýbrž historická událost. Křesťanství je nemyslitelné jako učení o zcela vymyšleném mesiášovi. Rozhodující je, že v Ježíši z Nazaréta šlo o konkrétního, skutečného, „pravého“ člověka, nikoliv pouze o heroa nebo dokonce boha, jak tomu bylo v mýtech. A nyní tu je následující otázka: co vlastně z tohoto konkrétního, skutečného, „pravého“, historického Ježíše zůstalo v křesťanském zvěstování? Jak lze srovnat s tou nesmírnou závažností historické skutečnosti Ježíšovy tak přemrštěný důraz na správné učení o Kristu, pravověrnou christologii? Je vůbec možná nějaká věda (byť theologická) o jedinečném člověku? (Praha, 91nnoo.n.)
vznik lístku: únor 2004

Ježíš a jeho učedníci

Albert Schweitzer (1931)
… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)
vznik lístku: červen 2003

Ježíš – jeho učení

Emanuel Rádl (1921)
Ježíš umřel a z jeho učení a z theorií o jeho metafysickém významu se tvořilo křesťanství, šířeno jsouc nadšenými kazateli mezi chudinou. Byla to víra v brzký konec světa a poselství o „zdrženlivosti a o vzkříšení“; čekalo se, že království boží /5/ přijde už brzo, odejme vládu od bohatých a mocných a dá ji chudým a poníženým. Tato země jest prý slzavé údolí; tu všichni jsme sobě rovni – ovšem rovni jen v naději na království boží; ale tato naděje jest to hlavní a ostatní věci jsou nanejvýš jen zkouškou anebo překážkou k docílení věčné blaženosti. Jaká to byla revoluční víra ! ... Nicméně se zdá, že sociálně revoluční prvek byl u Ježíše a snad i u prvních křesťanů silnější než připouštějí dnes ideologové, kteří mají ze socialismu strach; ale tento prvek nebyl tak silný, aby pronikl proti pojetí jednostranně duchovnímu. Potom se určitěji a určitěji formoval názor, že i tato země jest říší Boží, na níž však zákon Boží jen nepřímo vládne; vznikala církev jakožto orgán této vlády, církev s papežem, náměstkem Kristovým a s biskupy, nástupci apoštolů. Nebylo to už dávno čisté učení Kristovo a není možné, aby bylo; vždyť na Ježíše zůstala jen vzpomínka a křesťané myslili teď po svém a řešili otázky své doby, podstatně odlišné od doby Ježíšovy. Už tvrdý a theoretický Pavel odchýlil se silně od lidštějšího a mnohostrannějšího Ježíše a opět na jiné cesty se dal mystice nakloněný spisovatel evangelia Janova a Apokalypsy. Přistupovaly dále vlivy židovské, vliv pozdní filosofie řecko-římské (zvl. stoikové), vliv Platonův, Plotinův, různé elementy pohanského kultu a zvláště také vliv státní myšlenky římské, tak že se tvořilo náboženství, pro něž Ježíš byl sice mocným podnětem, ale daleko ne jediným myšlenkovým vůdcem. Církev se stala pokračovatelkou římské říše, papež nástupcem imperátorů, svaté a světice nástupci bohů mnohdy ještě se zřetelným pohanským kultem; církev však se stala také jedinou dědičkou klasické kultury, kterou, nechť si třeba i znetvořenou, uchovala pro doby pozdější.
(Náboženství a politika, J. Vetešník, Praha 1921, str. 10 – 11.)
(též in: Rádl – Hromádka – Šimsa: Čím je nám dnes Ježíš Kristus, YMCA, Praha 1940, str. 4-5.)
vznik lístku: září 2013

Ježíš podle Machovce | Machovec o Ježíšovi

Ladislav Hejdánek (1991)
Theologičnost Machovcova spočívá v tom, že přijímá (fakticky) onu nerozlišenost Ježíše skutečného („historického“) od Ježíše Krista zvěstovaného (tj. předmětu zvěstování). Formálně sice odděluje kapitolu o Ježíšovi od kapitoly o Kristu, ale v celé knize nepoukázal na to, co kritická filosofie nemůže a nesmí přehlédnout. Ježíš je v křesťanské církvi pochopen a zvěstován jako Spasitel, jako Mesiáš. Spasitelem však jistě nemůže být obraz, nýbrž pouze skutečný Ježíš. Můžeme se jakkoliv opírat o sekundární svědectví (tím spíš, že nemáme dost primárních pramenů a autentických dokladů), ale ani myslící křesťan, ani filosof, kterého křesťanské zvěstování resp. evangelium oslovilo, nemohou přece připustit, že rozhodující je tu nějaká koncepce, nějaký myšlenkový model, nějaká představa, třeba sebelépe theologicky nebo jinak zdůvodněná, neboť to by zase byla jen modla, nezávisle na míře a hloubce zbožnosti toho, kdo na ní pracoval (ať už rukama nebo hlavou). Proto také „theologičnost“ Machovcova nemůže být akceptována jako pravá theologičnost, stejně jako nemůže být ani křesťansky (a ovšem ani filosoficky) přijata theologie, fungující jako církevní ideologie. Jestliže Job skládá svou naději ve Spasitele, který se jako živý postaví nad jeho prachem, znamená to, že tento živý Spasitel nemůže být jen nějakým produktem představivosti, nějakým zbožným idolem, nýbrž je skutečností zcela nezávislou na tom, že z Joba, který naň spoléhá, zůstává už jenom prach. Jaká by to byla naděje, která by chtěla zůstávat jen u toho, jak se historicky takový Spasitel prosadí, kolik lidí v něho uvěří, nakolik se víra v něho rozšíří a podobně? Buď nám jde o skutečného člověka, nebo o jeho obraz v lidských představách. (21.6.91) (Praha, 910621-1.)
vznik lístku: únor 2004

Ježíš - interpretace

Ladislav Hejdánek (1991)
Všechny myšlenkové, ale i emocionální atd. prostředky, jichž první křesťané užili k tomu, aby vyjádřili zcela mimořádnou kvalitu jak Ježíšovy osobnosti, tak toho, co svým životem a svou aktivitou, svým dílem přinesl a vnesl jak do kruhu svých nejbližších, tak do své společnosti a potom i do světa vůbec (jak tomu ovšem tehdy rozuměli), byly a dodnes jsou poznamenány něčím cizím a cizorodým, co nejen nepatří k podstatě Ježíšovy osobnosti ani k podstatě jeho zvěsti, ale proti čemu se sám Ježíš bránil, čemu se vzpíral a co jednak relativizoval a jednak výslovně překonával, totiž právě religiozitou a do jisté míry dokonce jakýmsi magicko-mytickým přístupem. Nechť k tomu dojde brzo nebo to bude potřebovat ještě dlouhý čas, jednou přijde doba, kdy se tomuto rozpoznání dostane všeobecné akceptace. A proto je nutno se již dnes tázat po nových prostředcích, jimiž se potom budeme muset pokoušet vyjádřit onu nesrovnatelnost a jedinečnost Ježíšovy osobnosti a Ježíšova díla. Pokud se rozhodneme resignovat na náboženské termíny (a „pojmy“), vzniká otázka, jak přeložíme do nenáboženské mluvy (jakou předvídal Bonhoeffer) takové formule jako „Syn boží“, „pravý Bůh a pravý člověk“, ale také „nebesa“ a „království nebeské“ apod. Nenajdeme-li už dnes a zítra termíny a pojmy nové, můžeme být považováni za ty, kteří jsou odpovědni za další postup odklonu Evropy a evropských „provincií“ od křesťanství v pravém smyslu, eventuelně za novou vlnu ponáboženštění křesťanských tradic, jak jich už menších přišlo mnoho a velkých několik. (3.8.1991) (Praha, 910803-n.)
vznik lístku: únor 2004